Quini - neuvěřitelný příběh uneseného útočníka

„Quiniho žena mi volala ve čtyři hodiny ráno. Řekla mi, že se tu noc nevrátil domů a že o sobě nedal vědět.“

Bývalý prezident Barcelony Joan Gaspart hovoří s deníkem The Athletic o jednom z nejneobvyklejších incidentů v historii klubu.

Byla neděle 1. března 1981 a Gaspart byl viceprezidentem. Barça na Camp Nou porazila Hercules 6:0 a o dva góly se postaral nejlepší střelec La Ligy Quini. Vypadalo to, že Barça má nakročeno k zisku španělského titulu, což se nestalo od sezony 1973-74, kdy hrál Johan Cruyff a kdy Quini střílel góly za Sporting Gijón.

Ve městě i mezi hráči, kteří se rozhodli zajít na večeři do restaurace poblíž hřiště, zavládla euforie.

Byla to restaurace Can Fuste, vzdálená 15 minut chůze od Camp Nou. Všichni čekali na tehdy jednatřicetiletého hvězdného útočníka Quiniho, celým jménem Enrique Castro González - ten však nedorazil.

„Bylo nás sedm nebo osm,“ vypráví Carles Rexach - jeden z hráčů týmu The Athletic. „Alexanko (střední obránce Barcy a Quiniho blízký přítel José Ramon) nás potkal a řekl, že neví, kde je a kam odešel.“

Naposledy se Quini vyjádřil v televizním rozhovoru, v němž mluvil o nadcházejícím zápase s Atléticem Madrid. Atletico bylo na prvním místě, dva body před Barçou a zápas byl klíčový.

Mari Nievesová, Quiniho manželka, se toho odpoledne vrátila z Gijónu se svými dvěma dětmi, jak to dělala o mnoha víkendech. Po zápase se její manžel zastavil u nich doma, aby si vyzvedl věci, a pak nasedl do svého Fordu Granada a vydal se na barcelonské letiště, aby ji vyzvedl.

„Jeho žena (když se na letišti neobjevil) zavolala do několika nemocnic, na policejní stanice nebo kamkoli, kde by mohli něco vědět,“ říká Gaspart. „On se ale neukázal. Nikdo nic nevěděl. Šli jsme k němu domů v pět nebo šest hodin ráno a říkali jsme si: 'Kde by mohl být?'“

Gaspart, tehdejší prezident Barçy Josep Lluís Núñez a Alexanko strávili noc u Nievesové doma a okamžitě zavolali policii.

Druhý den se zpráva o Quiniho zmizení stala oficiální. Tito tři muži zůstali u Nievesové, dokud jí nezavolali a nezačali jí dávat odpovědi.

Případ vyvolal rozruch v celé zemi. Informovala o něm všechna významná média a začaly se šířit zvěsti o tom, zda se na něm podílela baskická separatistická skupina ETA, která terorizovala Španělsko řadou útoků.

Nievesová obdržela první z 21 telefonátů od únosců svého manžela. Nebyla to ETA, ale tři lidé bez trestního záznamu a bez zaměstnání, kteří se snažili vyřešit své finanční problémy únosem jedné z největších fotbalových hvězd v zemi a požadovali vysoké výkupné.

„Zpráva se rozšířila po celé Barceloně jako požár,“ říká Josep María Minguella, bývalý agent a osoba, která je s klubem v posledních letech úzce spjata, pro The Athletic.

„Bylo z toho velké zděšení. V té době, kdy ETA působila, docházelo k mnoha únosům, ale nikdy se to nestalo hráči. Připomínalo to, co se stalo Alfredu Di Stefanovi o několik let dříve (když ho v roce 1963 unesli venezuelští partyzáni).“

Jak Rexach říká o 43 let později: „Nejdřív jsme si mysleli, že je to vtip, protože to bylo nepředstavitelné.“

Když se Quini vracel z letiště domů, zastavil, aby natankoval, když ho tři muži náhle přepadli a pod pohrůžkou použití zbraně ho donutili nastoupit do vozidla. Později auto opustili, Quiniho v kukle naložili v dřevěné bedně do dodávce a odjeli do Zaragozy, vzdálené asi čtyři hodiny jízdy na západ od Barcelony.

Tam ho převezli do úkrytu, kde strávil 23 dní pod zámkem.

Quini byl pětkrát nejlepším střelcem La Ligy a během čtyř sezon v Barceloně nastřílel 73 gólů.

„Byl jedním z nejlepších hráčů ve Španělsku a neustále byl v centru pozornosti médií,“ říká Rexach. „Věděli, že jeho únos bude mít velký dopad.“

„Byl to tak charismatický člověk a byl na lidi hodný,“ říká pro The Athletic Juan Carlos Pérez Rojo, hráč, který byl v ‚B‘ týmu, ale trénoval se seniorským týmem Barçy. „Věděli, že se všichni budou snažit mu vyjít vstříc a dát mu peníze, které potřeboval.“ Rojo se s Quinim spřátelil nějakou dobu po únosu a v Barçe, kde pracuje jako skaut, působí už 46 let.

„Jako člověk byl velmi skromný, dobrý a laskavý,“ říká Minguella, který pomohl Quiniho podepsat ze Sportingu Gijón. „Nezasloužil si všechny ty věci, které se jemu a jeho rodině staly. Je to jeden z těch momentů, kdy si uvědomíte, že život může být nespravedlivý.“

Později vyšlo najevo, že hlavním cílem únosců byl tehdejší trenér Barcelony Helenio Herrera. Když zjistili, že je nachlazený, změnili své plány, protože se obávali, že by mohl během únosu zemřít.

V následujících dnech pracovala policie v utajení.

„Bylo to opravdu otřesné,“ říká Minguella. „Policie měla situaci pod kontrolou a nechtěla, aby do ní zasahovalo příliš mnoho lidí,“ dodává.

„Policie nechtěla, aby se jí lidé pletli do cesty, i když chtěli pomoci,“ dodává Rexach. „Takže nechali Alexanka, aby byl tím, kdo pomůže.“

Barcelona požádala La Ligu o odložení zápasu s Atléticem na další víkend. Španělská nejvyšší soutěž tuto žádost zamítla, Barça hrála a prohrála 1:0 na Vicente Calderón, bývalém domově Atlética. Německý záložník Bernd Schuster, který hrozil, že nebude hrát, obvinil Núñeze a Herreru z toho, že se zápas odehrál.

„Byli tam lidé, kteří nechtěli hrát, dokud ho nenajdou, a byl tam trochu boj, protože trenér si myslel, že musíme hrát, i když tam není,“ říká Rexach. „Bylo to složité.“

Barça odehrála další dva zápasy, ve kterých Quini stále chyběl, a prohrála 2:1 se Salamancou a remizovala 0:0 s Realem Zaragoza. Skončila tak čtyři body za mistrovským Realem Sociedad na pátém místě.

„Ten rok jsme nevyhráli La Ligu, protože jsme ty tři týdny mysleli jen na Quiniho,“ říká Rexach.

Policie mezitím pokračovala ve své práci. Protože se hovory únosců uskutečňovaly z telefonních budek, požádala o spolupráci přední španělskou telekomunikační společnost Telefonica, která je vlastnila.

„Únosci zůstali zcela nenápadní,“ řekl později španělskému časopisu Libero Juan Martínez Ruiz, jeden z dvaceti policistů, kteří měli případ na starosti. „To byl hlavní důvod, proč jejich vypátrání trvalo tak dlouho. Nikdy nerozbili nádobí, nebyli v minulosti trestaní, nebyli v příbuzenském vztahu s kriminálníky... Byli naprosto normální.“

Policie vydala prohlášení s výzvou o pomoc a musela se vypořádat s lavinou falešných stop. Telefonica měla problémy s identifikací původu hovorů.

V jednom z hovorů únosci Nievesové sdělili, že jsou nervózní z toho, kolik toho Quini snědl, vzhledem k tomu, že už nemají dost peněz na sendviče. Za jeho výkupné požadovali 100 milionů peset (v dnešní hodnotě asi 600 000 eur), což byla částka, která se zvýšila z původních 70 milionů peset.

Při jednom z pokusů o zaplacení únosců požádala policie Alexanka, aby se vydal do La Jonquera, katalánského města poblíž francouzských hranic, s kufříkem plným bankovek. Únosci ho požádali, aby překročil hranice, ale policie to odmítla, protože francouzské úřady by ho na místě zatkly.

Dne 20. března tito tři muži požádali o vyplacení peněz na bankovní účet Credit Suisse.

„Barça hledala řešení, protože únosci byli velmi roztržití,“ říká Minguella. „Ti, kteří ho unesli, neměli příliš jasnou představu o tom, jaké výkupné chtějí žádat, a měnili svou strategii."

„Núñezova sekretářka mi zavolala, aby zjistila, jestli mám nějaký způsob, jak získat peníze ve Švýcarsku, kde únosci požadovali uložení peněz. Podnikal jsem v Lucembursku a ve Švýcarsku a měl jsem tam peníze. Řekl jsem ano a souhlasil jsem, že pomůžu s platbou.“

Bankovní účet byl veden na jméno jednoho z únosců, Victora Miguela Diaze Estebana. Švýcarská policie na jeho vypátrání úzce spolupracovala se svými španělskými kolegy. Diaz Esteban si 24. března odjel do Švýcarska vybrat jeden milion peset v amerických dolarech; do 18 hodin ho policie zatkla poté, co našla hotel, kde bydlel, a sledovala jeho kroky, když odcházel na letiště, aby stihl letadlo do Paříže. Byl vyslechnut a přiznal se, že Quiniho držel ve sklepě v Zaragoze.

Za necelý den ho policie propustila a zatkla druhého únosce.

Quini později přátelům řekl, že právě tehdy měl největší strach, protože slyšel velký hluk a myslel si, že ho únosci zabijí. V noci 25. března však rádia po celém Španělsku oznámila, že byl propuštěn.

Když dorazil do Barcelony, čekal na něj na policejní stanici obrovský dav lidí - Quini je musel jít přivítat.

„Když se dostal ven, byl ve velmi špatném stavu, bylo to na něm vidět,“ říká Rexach. „Vím jen, že jsem ho objal. Byl 23 dní schovaný na místě bez světla. Je to něco, co byste nepřáli ani svému nejhoršímu nepříteli.“

„Chtěl hrát a vrátit se co nejdříve do normálního života,“ říká Rojo. „Poskytli mu psychickou podporu, slyšel jsem o tom od spoluhráčů o nějaký čas později.“

Quini se vrátil na poslední čtyři zápasy sezony La Ligy, hrál znovu sotva týden po propuštění a na všech hřištích, kde hrál, byl přijat s plnou parádou. V každém z prvních tří ligových zápasů po návratu odehrál 90 minut - dvakrát skóroval při výhře 5:2 nad Almerií - a přesto skončil s 20 góly jako nejlepší střelec La Ligy. Skóroval také v obou semifinálových zápasech Copa del Rey a dvakrát ve finále proti svému bývalému týmu Sportingu Gijón, když Barça zvedla nad hlavu španělský národní pohár.

„Na každém hřišti, když se řeklo Quiniho jméno, se pět minut tleskalo,“ říká Rojo. „Měl velkolepé přijetí.“

Tři únosci byli odsouzeni k deseti letům vězení a dostali pokutu pět milionů peset.

„Byli to prostí lidé bez velkých možností,“ řekl Quini na tiskové konferenci po svém propuštění. „Krmili mě sendviči, protože si víc nemohli dovolit.“

„Byli tam spoluhráči, kteří si z toho potom dělali legraci,“ říká Rojo. „Někdy, když jsme byli v hotelech po večeři, když člověk šel na pokoj, byli spoluhráči, kteří mu šli do skříně, aby ho vystrašili, když přišel.“

Quini strávil v Barceloně další tři sezony a ve 141 zápasech za katalánský celek nastřílel 73 gólů. V roce 1984 se vrátil do Sportingu Gijon, kde strávil poslední tři roky své kariéry. Působil v něm jako trenér, delegát týmu a ředitel pro vztahy s institucemi.

Únos měl na Quiniho, který v roce 2018 zemřel na infarkt ve věku 68 let, velmi reálný dopad. Na Camp Nou mu vzdali emotivní hold a rozvinuli na něm obrovskou plachtu s nápisem "Quini, sempre recordat“ - Quini, nikdy nezapomeneme.

„To ho velmi ovlivnilo na celý život,“ říká Rexach. „Strávil mnoho dní zavřený v podzemí ve velmi malé cele. Nechtěl o tom mluvit, protože pokaždé, když o tom mluvil, prožíval to trauma znovu."

„Řekl mi ale, že když ho únosci krmili, někdy si (jídlo) nechával pro sebe. Myslel si, že kdyby je ulovili a zabili, nikdo by ho tam nemohl najít a on by zemřel hlady."

„Těch 23 dní měl v hlavě až do dne, kdy zemřel. Lidé si myslí, že na to rychle zapomněl, ale nebylo to tak. Když by se ho někdo na něco (o tom) zeptal, viděli byste, jak rychle změnil téma."

„Je to ta nejneuvěřitelnější věc, která se Barçe v její historii stala.“