20. ZÁŘÍ 2017: ZLOM V PROCESU KATALÁNSKÉ NEZÁVISLOSTI?

Zatímco většinou katalánské společnosti ještě cloumaly vášně, mnozí se jali označit události 20. září 2017 za okamžik, jímž španělská vláda překročila Rubikon a pošlapala veškerou zbývající demokracii, jež snad ještě ve Španělsku dřímala; za zlomový okamžik na cestě ke katalánské nezávislosti. Nicméně když se na ony události podíváme s chladnou hlavou, je to zkrátka jen logické stupňování tlaku. Do teď to bylo jen rozcvičování, ale hned na úvod zápasu španělská vláda Kataláncům připomněla, že na mezinárodním poli se v rukavičkách rozhodně nehraje.

Nejen na křižovatce Rambla de Catalunya s Gran Via de les Corts Catalanes v Barceloně byla 20. září cítit revoluční nálada. Postupně se rozšířila i do dalších katalánských měst a k solidaritě s Katalánci se lidé přidávali i na menší manifestaci v Madridu. Avšak jak si onen den jednou bude připomínat historie? Kterak jsme avizovali, k datu konání vytouženého referenda náš čeká dlouhá cesta, a teď už nikdo nepochybuje o tom, že hlavním cílem španělské vlády je znemožnit hlasování ještě před 1. říjnem. Přeci jen obrázek španělské policie vnikající do volebních místností a odnášející si z nich urny by pro španělskou image před světovými médii bylo hodně zraňující. Naproti tomu se zatčení několika do té doby neznámých lidí a dva dny protestů jeví jako schůdnější alternativa. Nicméně i tak nastavila španělská vláda laťku hned od počátku docela vysoko. Středeční zásahy na několika místech Katalánska jí totiž přinesly nejeden úspěch. O prvním z nich se v médiích mluvilo dalekosáhle - celkem 15 zadržených, často osoby klíčové pro logistiku celého referenda. Spolu s nimi i konfiskace počítačových programů a důležitých dokumentů. K tomu připočtěme 10 milionů hlasovacích lístků, které Guardia Civil objevila při zásahu v městečku Bigues i Riells nedaleko Barcelony. To jsou poměrně tvrdé rány pro organizátory referenda, i když katalánský premiér Carles Puigdemont od té doby několikrát potvrdil, že referendum se bude konat tak či tak.

Avšak v rámci dané situace šlo o poměrně logický krok ze španělské strany, neboť se zásahem podobné kategorie nemá španělská justice velký problém. Možná zajímavější vývoj by nás čekal, kdyby se španělské policii podařilo proniknout i do sídla katalánské strany CUP, kterou okamžitě pro případ potřeby oblehla asi tisícovka jejích stoupenců. Policie totiž do sídla CUP chtěla nahlédnout bez soudního povolení. Ale to jsou jen takové ty úřední hlouposti, nad nimiž pak španělská justice stejně mávne rukou. Faktem ale je, že zadržet přímo některého z ministrů nebo samotného premiéra (který rozhodně nařízení ústavního soudu svou aktivitou široce nerespektuje) si prozatím španělské úřady netroufly. Nyní alespoň vědí, jakou reakci vyvolá zadržení obyčejných úředníků, a tak si zásah přímo proti špičkám katalánské politiky ještě nějakou dobu rozmyslí. 

Nicméně ani tak nezůstane po akci z 20. září kámen na kameni. Policejní zásah vůči pořadatelům referenda se dostal na titulní stránky předních světových médií. Jako o "převratu vůči demokracii" o něm hovořil kupříkladu francouzský list Le Monde. Světové sympatie se tak tentokrát výrazně dostávají na stranu Katalánců. Přeci jen je pro zbytek civilizovaného světa docela složité pochopit, proč ve Skotsku či v Quebeku se podobné referendum podařilo domluvit s centrální vládou, zatímco ta španělská za celých pět let tuto možnost ani nezvážila. Problémy si španělská vládnoucí strana PP zadělala i na domácí politické scéně, kde se v ohrožení kvůli katalánské krizi ocitlo schválení rozpočtu na rok 2018. Co však v umírněné části Katalánska rezonovalo asi nejvíc, bylo 20. září coby symbol bodu, z něhož už není návratu. Současná španělská vláda v Katalánsku ztratila veškerý zbytek respektu, čehož se očividně zalekla, soudě dle včerejší nabídky jednání o změně autonomního financování v případě, že Katalánsko opustí cestu za nezávislostí. Trochu pozdě - s tímto by se totiž před pěti lety Katalánci spokojili a dnes bychom se vůbec o žádné nezávislosti nebavili. Tímto návrhem ostatně centrální vláda jen nepřímo potvrzuje, že si je plně vědoma faktu, že Katalánsko na zbytek země výrazně doplácí.

Co nám tedy přinese zbylých 10 dní? Je pravděpodobné, že během nich dojde k situacím, které dají na "historičnost" 20. září 2017 zapomenout. Hlavní otázkou v současnosti není, jak katalánské referendum dopadne, ale jestli se ho regionální vládě opravdu podaří zorganizovat. Španělská vláda má totiž dostatečnou moc na to, aby organizaci referenda znepříjemnila natolik, že i když se nakonec hlasování 1. října odehraje, jeho konečný výstup bude ještě mizivější než po hlasování z 9. listopadu 2014. Kromě zastrašování a dalších nepříjemných praktik navíc centrální vláda posiluje přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku. Zmobilizováno bylo údajně něco kolem 7 000 mužů, které vláda dočasně ubytuje na několika výletních trajektech v barcelonském a tarragonském přístavu. Jen dodejme, že z nařízení ústavního soudu se u všech katalánských činitelů nyní hlídá, aby na organizaci referenda neodešlo jediné euro z kapes daňových poplatníků (proto nyní centrální vláda de facto suspendovala finanční autonomii celého regionu). Kolik asi stojí pronájem takové lodičky pro 2 500 výletníků na dva týdny?

Jisté tedy je, že uspořádání skutečně regulérního referenda bude za současných okolností dost složité. Pokud referendum nakonec nebude, vrátíme se pravděpodobně zpět do stand by módu, nicméně tentokrát s ještě více polarizovanými stranami. A pokud se referendum uskuteční? I zde narazíme na mnoho problémů. Z hlediska mezinárodního přijetí výsledků referenda je klíčová účast. Poměrně velkým problémem referenda je totiž jeho expresní schválení v katalánském parlamentu, které si rozhodně určitou míru kritiky zaslouží. Dalším problémem je absence jakékoliv cifry míry účasti. Teoreticky je tedy výsledek referenda platný, i když k urnám dorazí třeba jen 20 % oprávněných voličů. Zde je z hlediska mezinárodní relevantnosti asi největší problém - referendum s takovou účastí by rozhodně podporu v následném procesu osamostatnění Katalánska ze zahraničí nedostalo. V případě konání referenda tedy bude třeba sledovat jako absolutní minima především dvě cifry, které posloužily na doporučení EU kupříkladu v referendu o samostatnosti Černé Hory (2006) - pro něj byly stanoveny podmínky alespoň 50% účasti a minimálně 55 % hlasů pro jednu z možností. Pakliže tedy cifry katalánského referenda budou v obou případech nižší, bude poměrně snadné ho zpochybnit a bude naopak velmi težké pak vyhlašovat samostatnost. Podle našeho mínění by pak účast měla být ještě vyšší, alespoň 60 až 65 % (současné průzkumy hovoří přibližně o 60 %), aby světová veřejnost brala výsledky opravdu vážně.

Ono referendum zkrátka musí zmobilizovat i onu "tichou většinu", o které tak často a rádi hovoří zástupci prošpanělských stran (PP, Ciutadans) a o níž hovořil v jednom z rozhovorů pro ČT i zpravodaj EFE v České republice Gustavo Monge, který v tomto ohledu jen opakuje názory španělské vlády. Ze španělské strany se navíc rádi ohánějí faktem, že pro nezávislost je aktuálně jen asi 41 % obyvatel Katalánska. My se ale ptáme: Neměla by ona "tichá většina" tedy konečně dostat příležitost se vyjádřit? Nebylo by nejlepším ověřením těchto tvrzení uspořádání referenda, kde by se každý mohl svobodně vyjádřit? Jinak se totiž nikdy nedozvíme, jak to s tou hlasitou menšinou a tichou většinou skutečně je...