Barça Atlètic vs. Cultural Lenoesa: návštěva béčka na poslední chvíli

Přelom února a března je pro mě několik posledních let období, kdy alespoň týden trávím v Barceloně. Pracovní důvody (MWC) často doprovází ty osobní (dovolená), s čímž souvisí také snaha navštívit alespoň nějaký zápas barcelonského týmu. Zatímco loni se mi poštěstilo navštívit basketbalisty na jejich zápasu Euroligy s Kaunasem (Satoranský a Veselý samozřejmě nechyběli), letos jsem se musel spokojit s mnohem skromnějším zápasem – duelem Barçy Atlètic proti týmu Cultural Leonesa.

Pro návštěvu jsem se rozhodl jen několik hodin před zápasem, jakmile mi skončily pracovní povinnosti. Otočit to na hotel bych nestihl, takže jsem místo toho zamířil směr Camp Nou zkontrolovat, jak pokračuje stavba. O víkendu se poblíž stadionu nedostanete, takže jsem nahlédl alespoň přes plot. Jestli stavební firma ambiciózní termíny stanovené vedením stihne, raději nechci spekulovat. Příliš jsem se nezdržoval a rovnou tedy zamířil na tramvaj směr Estadi Johan Cruyff, který je až na okraji města.

Už v tramvaji jsem si vyhlédl dlouholetého fanouška modročervených barev, kterého jsem se rozhodl držet, neboť směrem na stadion jsem jel vůbec poprvé a nechtěl jsem se zbytečně zdržovat koukáním do map. Musím říct, že jsem měl co dělat, abych postaršímu fanouškovi stačil, ale nepovedlo se mu mě setřást, takže jsem za pár okamžiků stál před stadionem. Dorazil jsem asi půl hodiny před zápasem a už mi jen stačilo najít pokladnu a koupit si lístek.

Členství ve fanklubu se při návštěvě Barçy Atlètic vyplatí

Ten jsem si původně chtěl pořídit online, ale cena zhruba 25 euro na hlavní tribunu se mi zdála přeci jen trochu přestřelená. Jako člen fanklubu mám samozřejmě slevu (v některých případech až 100 %), kterou jsem chtěl stůj co stůj využít, nicméně v online objednávkovém systému jsem nenašel možnost, jak se k levnějším lístkům dostat. Takže jsem se rozhodl slevu si „vyhádat“ až přímo na stadionu.

U pokladen naštěstí nebylo narváno, takže jsem sympatické mladé prodavačce svůj úmysl nahlásil. Na mou digitální penya kartičku se nejprve tvářila nedůvěřivě, ale nakonec ji obměkčil telefonní hovor, patrně s nadřízeným. Namísto 25 eur jsem zaplatil mnohem sympatičtějších 7 eur. Teď už jen zbývalo projít kontrolou a mohl jsem si užívat zápas.

Kontroly u vstupu nejsou jen symbolické

Tady jsem ale narazil. Kontrola nebyla jen tak symbolická, jako tomu bývá například na zápasech české ligy, ale pán z bezpečnosti měl spoustu dotazů, co všechno v batohu mám. Obavy jsem měl u fotoaparátu, ale ten nakonec problematický nebyl. To se nedalo říci o notebooku – u něj jsem narazil a pán z bezpečnosti mi lámanou angličtinou vysvětloval, že notebook se mnou zkrátka nepůjde. Naštěstí stačilo zavolat vysílačkou a problém řešení našel – notebook jsem si měl uložit v press centru. Tam jsem také zamířil, ostatní pracovníci již o mě věděli a jen jsem vyměnil svůj notebook za lísteček s číslem. Poté už jsem prošel na zápas bez problémů.

Zamířil jsem na své přidělené místo na hlavní tribuně, příhodně umístěné prakticky uprostřed a velmi blízko hřišti. První poločas jsem chtěl strávit právě tady, přičemž ve druhém jsem chtěl objevovat různé kouty stadionu. Místa na sezení není zrovna na rozdávání, ale naštěstí jsem se vlezl. Kromě relativně početného kotle jak domácích, tak hostů, mě překvapila i spousta fanoušků Culturalu přímo na hlavní tribuně. Policie sice v okolí stadionu své jednotky měla, ale jednalo se spíše o symbolickou přítomnost – k žádnému velkému konfliktu se neschylovalo ani náznakem.

Brzká červená rozhodla zápas

Teď už k samotnému zápasu. Tady bych mohl s klidným svědomím napsat, že se rozhodlo hned v prvních minutách. Lehce přemotivovaný Quique Fornos z Culturalu nezvládl útočný break domácích a fauloval na červenou. Z mého pohledu to byla karta poměrně přísná, ale rozhodčí si své rozhodnutí jistě obhájí. Na cestě do sprch dostal Fornos vyčiněno ještě od vlastních fanoušků na hlavní tribuně a o zápasu bylo de facto rozhodnuto – i samotnému Culturalu, který je v tabulce na šestém místě (toho času dvě místa za barcelonskou rezervou), muselo být jasné, že proti mladým puškám nemá příliš šanci.

To se potvrdilo hned v sedmé minutě, kdy skóroval talentovaný senegalský obránce Mikayil Faye. V rámci první půle ještě zvýšil ve 32. minutě osmnáctiletý útočník Marc Guiu a z herního projevu bylo jasné, že blaugranas budou držet zápas pevně ve svých otěžích – míč se jim skvěle lepil na nohy, přihrávky byly přesné a Cultural se nedostával do výraznějších šancí.

Jeden bufet na celou hlavní tribunu je málo

O poločase jsem se vydal zkoumat horní patra stadionu, kde zápas sledovali také ​​Pedri, Sergi Roberto, Gavi a Marcos Alonso. Ty se mi bohužel odchytit nepodařilo, tak jsem alespoň zamířil zkoumat nabídku místního bufetu. Ten byl na celou hlavní tribunu jen jeden a fronta nebyla zrovna malá. Rozhodl jsem se ji ale vystát, i když to znamenalo, že nestihnu plně sledovat začátek druhého poločasu. Hot dog za 5 euro čekání příliš nevynahradil, ale chvíle, kdy se celá fronta otočila směrem k hřišti, když se Barça dostávala do šancí, byly k nezaplacení.

Druhý poločas jsem střídal různá místa ke sledování, k čemuž vybízela i samotná hra – šance sice byly, ale také bylo citelně znát, že mladíci sundali nohu z plynu a nechtějí svého soupeře příliš ponížit. Nakonec jsem zakotvil u rohového praporku hostujících a rozhodně jsem nelitoval – gól v 80. minutě od Pau Victora Delgada, který padl po rohovém kopu, jsem měl jako na dlani, stejně jako jeho druhý gól o tři minuty později. Zbytek zápasu už fotbalisté dohráli relativně v klidu.

Hvizd rozhodčího ukončil trápení týmu z Leónu. I přes vysokou prohru se dočkali hostující děkovačky před vlastním kotlem a překvapivě to samé se odehrálo také u kotle domácích – A tým nemá moc ve zvyku děkovat svým oddaným příznivcům po zápase, takže je tohle gesto poměrně překvapivé. Doufejme, že si mladíci společnou děkovačku s kotlem zapamatují a přenesou ji také do áčka.

Za návštěvu by se nemusely stydět ani některé české prvoligové týmy

Návštěva na stadionu byla necelé dva tisíce, konkrétně 1 917 diváků. Kapacita 6 000 diváků tedy zůstala nenaplněna, přesto se na utkání rezervního týmu ve třetí lize jedná o poměrně solidní návštěvu, která se postarala o dobrou atmosféru (co by za to některé české týmy daly). Doprovodný program po zápase jsem ani nečekal, takže jsem se vydal pro opuštěný notebook a hurá přes celé město na hotel.

Fanoušci barcelonského fotbalu se rozhodně nemusí bát ani méně atraktivních zápasů rezervního týmu – i tak je totiž čeká kvalitní fotbal, navíc díky členství ve fanklubu za velmi příznivou cenu. Pokud tedy budete váhat, jestli Barçu Atlètic navštívit, tak za mě určitě ano.