BARÇA LEGENDS ANEB SPLNĚNÉ SNY NA CAMP NOU

V Barceloně se utkaly legendy FC Barcelony a Manchesteru United a náš fanklub byl u toho také.

I když jsem původně měl jet sám, nakonec vyrazila stará známá parta. Když jsem zjistil, že se na Camp Nou odehraje tento prestižní zápas, ani na chvíli jsem neváhal a byl přesvědčen o tom, že si to nenechám ujít. To další členové, které jsem oslovil, rozhodnutí nebyli a nakonec všichni svou účast odřekli.

Jak už to tak ale bývá, osvědčená sestava nakonec stejně vyrazila. Martina si to přece nemohla nechat utéct, Stréc poté, co nám utekl Ronaldinho v Madridu, musel jet taky, no a Pavel přeci také nesmí chybět.

Postupně klub zveřejňoval jména, která se v zápase objeví. Už Giuly, Belletti a další stáli za to, ale teprve později přišla na řadu ta největší jména – Patrick Kluivert, Rivaldo a především pak Ronaldinho!

Pro mě osobně byl právě brazilský kouzelník hlavním důvodem, proč jsem začal fandit FC Barceloně.

Zápas s jeho účastí mi utekl hned 3x, a tak jsem doufal, že napočtvrté už to prostě vyjít musí. Své první utkání FC Barcelony jsem kdysi dlouho plánoval, nakonec jsem se ale vzhledem k věku, financím a dalším okolnostem dostal na zápas Barçy až v sezóně 2008/09, tedy pár měsíců poté, co Ronaldinho odešel. Na druhou stranu být na prvním zápase FC Barcelony zrovna v nejúspěšnějším a nejlegendárnějším roce v celé bohaté historii FC Barcelony také není úplně k zahození.

Druhý pokus proběhl v roce 2010, kdy jsem se vydal na Milánské derby. Ronaldinho se již rozcvičoval a chystal se nastoupit, bohužel Abate dostal červenou kartu a střídání se nekonalo.

Další pokus přišel nedávno. I když pokus – vlastně jsme o účasti barcelonské legendy ani nevěděli. Až po zápase jsme zjistili, že pár metrů od nás probíhala rozlučka se stadionem Atlética Madrid právě i s účastí R10.

A tak přišel 4. pokus  - Barça Legends na Camp Nou – tady už to konečně vyšlo, i když nervózní jsme byli ještě pár minut před zápasem.

Já se vydal ještě den před odletem do Prahy, abych se naladil na Katalánskou atmosféru – v Praze totiž probíhalo Castellers, tedy stavění lidských věží v podání Katalánců z Barcelony. Na této události jsem se setkal také s redaktory Ondrou (BienQuedas) a Jirkou (Phoenicks), který má dokonce svůj vlastní blog o Katalánsku. Po nasátí katalánské atmosféry a nějakého toho piva, na kterém jsme s Ondrou řešili také náš fanklub, jsem se vydal na hostel a těšil se na zítřejší cestu do Barcelony.

Bohužel den před odletem se Pavel zranil, a tak do Barcelony odcestovat nemohl. Na letišti jsme se tedy sešli ve složení já, Stréc a Martina.

Jediný já jsem si neudělal online check in, a tak jsem se vydal k odbavení. A byly to opravdu nervy… Nejprve projeli mou občanku – nic. Projeli ji ještě několikrát – stále nic. Nepomohlo ani napsání mého jména do počítače. Zkusili jsme to tedy s pasem – stále nic. Občanka i pas se pak zkusila i u kolegy na vedlejší přepážce – nic. Byl jsem opravdu hodně nervózní, začal jsem přemýšlet, jestli jsem náhodou nekoupil letenku až na další den. Naštěstí se pak vše vyřešilo a palubní lístek jsem dostal.

Stejným letem se vydal také Karel Poborský, který v zápase nastoupil za Manchester United. Po příletu jsem se nejprve vydal k nové Fiře (výstaviště), kolem které vyrostla nová luxusní čtvrť plná hotelů a mrakodrapů s kancelářemi. Dost připomíná neustále rostoucí čtvrť Glóries.

Pak jsme se vydali ke Camp Nou. Nejprve ke kancelářím vedení klubu, kdyby náhodou šla kolem nějaká ta celebrita, a poté do Botigy. Člověk by si řekl, že po všech těch návštěvách už má všechno, ale opak je pravdou. Opravdu je tady pořád co koupit.

Následoval první výšlap – cesta na Sant Pere Martir. Tento kopec je specifický tím, že ze všech nádherných výhledů na Barcelonu je právě z něho nejlépe vidět na stadion FC Barcelony. Nejprve jsme se vydali k Parc de Cervantes a poté již pořád nahoru. Cesta to byla dlouhá a náročná, ale nakonec to stálo za to.

Výhledy byly opravdu dech beroucí a právě výhled na Camp Nou byl opravdu úžasný – lepší vzhledem k pozici stadionu prostě nenajdete.

Zpátky jsme se vydali zkratkou, což nám sice ušetřilo dost času a nachozených kilometrů, ale cesta to byla dost trnitá a nebezpečná a párkrát jsme málem byli dole mnohem rychleji, než jsme chtěli. 

Martina si v trafice koupila 7 paklů cigaret a my se mohli vydat do Botigy, nakoupit věci, které jsme si před výšlapem vybrali. Mě si nová pokladní, která se zaučovala, spletla s nějakým asistentem basketu. Bohužel jí to nadřízený rozmluvil, a tak jsem měl pouze klasickou slevu na Socio, nikoli zaměstnaneckou.

I když počasí bylo naprosto perfektní, v noci padaly kroupy, což se v Barceloně nestává zase tak často.

Ráno se naše cesty rozdělily. Já jsem se vydal k Vítěznému oblouku a okolí, kde jsem stihl navštívit Casa Estapé, Casa Victorià de la Riva, Casa Tomàs Roger, Casa cabot, Placa de Sant Pere, Església de Sant Pere de les Puelles, Farmácia Padrell, Placa de Sant Agusti Vell, Museu de Chocolate, Centre Cívic Convent de Sant Agustí, Diposit de les Aigues a další věci. No a Marťa se Strécem si stihli dát kafíčko. Sraz byl na pláži, kde jim cesta ještě pár minut zabrala, a tak jsem stihl ještě navštívit Muzeum Marihuany, které se nachází kousek od Port Vell. Muzeum je to zajímavé, ale více se mi líbila samotná budova, jelikož se výstava nachází v prostorách Palau Mornau.

Následovala pláž a koupání v moři. Měl jsem strach, že přímo ve městě je bez šance, abychom si pohodlně lehli, ale opak byl pravdou. Jelikož bylo necelých 30 stupňů, na Katalánce zřejmě byla zima, a tak na pláži moc lidí nebylo. A ve vodě ještě méně, i když moc studená nebyla.

Pohodičku na pláži rušili pouze otravní prodejci. Po relaxu u vody jsme se již pomalu chystali na večerní zápas. U Botigy jsme měli sraz se Zdenysem, který přijel na zápas z Costa Bravy.

Nejprve proběhla tradiční fotka u znaku Penyi. Shodou okolností jsme oslovili Čechy, aby nás vyfotili. Stréc celou cestu řval „Ronaldinho te quiero“ a pokračoval v tom i na stadionu, kde už si ho pár lidí prohlíželo jako blázna. Ale Ronaldinho mu nakonec zamával!

Na stadionu jsem o fotku požádal dva fanoušky, ti byli tentokrát ze Slovenska. Čeští a slovenští fanoušci tak byli zastoupeni na Camp Nou opravdu v hojném počtu.

Já si vybral místa za brankou – o něco výše a doleva, a místa to byla opravdu luxusní. Na trávník je to blízko a i když není takový přehled jako z vyššího patra, vidět je skvěle a také byl v této části stadionu stín, což bylo vzhledem k ostrému slunci velkou výhodou. Jestli nakonec uvidíme Ronaldinha pořád nebylo úplně jisté. Už dříve jsme dost znervóznili, jelikož na stejný den připadala i Messiho svatba, na kterou byl brazilský kouzelník samozřejmě také pozvaný. Hráči se postupně objevovali na trávníku, ale Ronnie pořád nikde. Dával si opravdu na čas, ale nakonec jsme se dočkali. Dostalo se mu opravdu bouřlivého uvítání a já měl slzy na krajíčku.

Před zahájením jsem se ještě objevil na velkoplošné obrazovce a mohlo se začít. Jednu z vlajek Barçy převzal od jednoho z pořadatelů Belletti a běžel nás pozdravit k našemu sektoru.

Zápas začal a na hřišti se postupně objevilo všech 22 hráčů, které měl trenér Bakero k dispozici. I když byla mezi hráči i méně známá jména, legend dorazilo opravdu hodně. Giuly a Belletti, kteří byli u dvou titulů a především u vítězství v Lize mistrů v roce 2006. Právě Belletti tehdy pařížské finále rozhodl. Amor a Salinas, kteří byli nedílnou součástí Cruyffova Dream Teamu. Rivaldo a Kluivert, kteří symbolizují tým Barçy z přelomu tisíciletí, a pak samozřejmě Ronaldinho. Jedna z největších legend FC Barcelony a celého fotbalu. Pro mě osobně bylo velkým potěšením vidět také Edgara Davidse, kterého jsem obdivoval už předtím, než jsem Barceloně začal fandit.

Vidět hrát spolu tolik legend bylo opravdu úžasné. Momenty, kdy si mezi sebou nahrávali například Rivaldo s Ronaldinhem, byly opravdu dech beroucí. Bohužel šance se neproměňovaly (především Kluivert a Rivaldo) a tak Barça prohrála 3:1. V tomto zápase však o výsledek vůbec nešlo. Na stadion si našlo cestu kolem 50 tisíc lidí a atmosféra byla místy opravdu skvělá, zvlášť když Camp Nou obíhaly hned dvě mexické vlny najednou. Jediný gól Blaugranas vstřelil Dehú, který byl spolu s Goikoetxeou také v Brně na Souboji legend.

Po zápase a děkovačce se na trávník dostaly děti hráčů. A syn Patricka Kluiverta svého otce nezahanbil a střílel jeden gól za druhým.

Po utkání a vstřebání emocí ze splněného snu jsme se vydali na Turó de la Rovira, abychom si celou Barcelonu vychutnali také v noci. Nahoře zrovna probíhala nějaká akce a vystoupení bubeníků a dalších muzikantů, což ještě zvýraznilo zážitek z úžasného výhledu na město.

V sobotu ráno přišel na řadu další výšlap, tentokrát k Torre Baró. Téměř neznámé místo, které je daleko od centra Barcelony a turisty tu opravdu nepotkáte. Stoupání bylo náročné. Nahoru sice jede autobus, ale to by přeci nebylo ono. Výhledy na město máte z opačné strany, než ze Sant Pere Martir. Obě tato místo se určitě v budoucnu objeví v Krásách Barcelony.

Na řadu přišel znovu Camp Nou, tentokrát prohlídka. I když jsem zde docela často – to, že je v tomto muzeu pořád něco nového se znovu potvrdilo. Tentokrát celá sekce z vítězství v Lize mistrů v roce 1992 včetně originálního poháru. Od tohoto vítězství totiž uběhlo už 25 let.

Na stadionu v tuto dobu probíhal zápas Liga de Socios. A tak jsme měli možnost sledovat zápas Barçy proti Barçe a trošku to připomínalo naše Velké letní srazy, i když úroveň fotbalu byla přeci jen o něco vyšší.

V letních měsících je na Camp Nou ještě jedna velká změna a to restaurace Camp Nou Lounge vybudována na podiu na spodní tribuně. I když jsem měl za to, že se tady bez rezervace nedostaneme – nebyl problém, a tak jsme si oběd vychutnali přímo na stadionu s výhledem na trávník a fotbalový zápas.

Novinek bylo na Camp Nou více a tou další byla možnost zahrát si na konzolích PES 17. Stréc by měl přeci jen ještě trošku potrénovat.

Po krátké pauze jsme se vydali k Sagrada Família, která opravdu roste každým dnem. A pak do Pivobaru, kde dáváme pravidelně sraz u dobře vychlazené Plzně. Po cestě zpátky byla u Sagrady přehlídka místních tanců, tak jsme se krátce pokochali a vyrazili spát (zvlášť některé totiž to pivko dost zmohlo).

Tento výjezd vycházel také na první neděli v měsíci a to je v Barceloně ideální možnost navštívit řadu muzeí zcela zdarma. Vydal jsem se do Disseny Hubu vedle Torre Agbar (dnes už spíš Torre Glóries) a poté do Muzea historie Barcelony. Při východu z muzea probíhala přímo na Plaça del Rei akce podobná té v Praze – tedy stavění lidských věží. Jen tentokrát bylo přítomno více skupin a tak se najednou stavělo i 5 věží.

Marťa se Strécem se mezitím kochali Barcelonou z Parku Güell a následně jsme se sešli na pláži.

Dále byla na programu večeře v Messiho restauraci, kde jsme tedy nechali dost peněz, ale stálo to za to. Já jsem si dal Messiho oblíbené jídlo a Stréc s Martinou Paellu. Potom jsme si dali dezert a samozřejmě nějaké to pivečko a víno. V restauraci je kromě podepsaných dresů El Tridente momentálně také Messiho Zlatá kopačka.

Po náročné večeři jsme se vydali na procházku noční Barcelonou, která má své osobité kouzlo. Po Passeig de Grácia jsme se vydali do přístavu, a tak jsme po cestě viděli Gaudího domy Casa Milá a Casa Batlló, dále pak Casa Amatler, Lleó i Morera a Union y El Fénix. Následovalo Plaça de Catalunya a známá ulice Rambla. Přístav byl v tuto dobu přeměněn v jedno velké tržiště nelegálních obchodníků. Policisté sice tuto párty nakonec přerušili, ale nikoho nezatkli ani nepokutovali, a tak tento nešvar z města nikdy nevymizí.

V pondělí jsem stihl ještě navštívit obchod s hodinkami Carlese Puyola CP5 a Finca Güell – další Gaudího dílo, a pak jsme se už sešli na letišti. Vyrazili jsme dříve, jelikož byla plánovaná stávka pracovníků veřejné dopravy. Na letišti jsme tak měli ještě spoustu času utratit poslední eura za zbytečnosti a začít plánovat další výjezd, který bude již za pár týdnů. 

Po výjezdu do smradlavého Madridu jsme si tak spravili chuť nádherným městem, které i po tolika návštěvách nabízí spoustu nových míst a skrytých skvostů. Užili jsme si Camp Nou tour i s obědem s výhledem přímo na trávník, skvělou večeři v Messiho restauraci, řadu památek a dech beroucích výhledů na město, relax na pláži a hlavně nezapomenutelný zápas plný legend. A konečně jsme si se Strécem splnili sen a viděli naživo hrát Ronaldinha. Všem účastníkům díky a brzy v Barceloně na viděnou.

Tomáš “Migueli“ Škurek

Penya Barcelonsita Lleó de Dues Cues