BARCELONA JINAK: SLAVNÉ NEVĚSTINCE MADAME PETIT A LA CRIOLLA

Dovolujeme si Vám, čtenářům, představit novou rubriku "Barcelona jinak", která se netýká přímo našeho milovaného klubu FC Barcelona, ale bude se Vám snažit přiblížit město jako takové z netradičního a doufáme, že i zajímavého pohledu. První článek zaujme zejména pány, jelikož v něm autor Jiří Pešek představil dva kdysi nejvěhlasnější nevěstince ve městě.

Barcelonský El Raval byl vždy rájem prostituce. Je tomu tak i nyní, i když dnes zde již chybí jakékoliv kultovní místo. Abychom se dozvěděli, jak to fungovalo v legendárních barcelonských nevěstincích, musíme se vrátit daleko do první poloviny 20. století.

Madame Petit

Dům s číslem 6 na Carrer de l'Arc de Teatre nebyl z dálky nikterak nápadný. Malý neonový nápis hlásal prosté „PETIT”. Zasvěcení (a že jich bylo!) ale věděli, že průchod pod oním nápisem je zavede do pozemského ráje, kde jim budou splněny i ty nejtajnější a nejperverznější sexuální tužby. Podnik Madame Petit byl rozhodně tím nejslavnějším v barcelonské Čínské čtvrti (dnešní El Raval).

Fungovat začal někdy kolem roku 1888, kdy se v Barceloně konala velkolepá Světová výstava, jež do města přilákala návštěvníky z celého světa. Na své si u Madame Petit přišel každý - vše záleželo jen na penězích. Potkávali se tu dělníci ze Sants, bohémové z Paral·lel i boháči z Pedralbes.

Obyčejní dělníci se však vzhledem ke svým finančním možnostem museli spokojit s méně půvabnými slečnami, případně měli k dispozici i pár homosexuálních prostitutů. Před bohatšími pány se pak otevírala široká nabídka nejrůznějších sexuálních fantazií. Oblíbenou službou byla ménage à trois (klasická trojka se dvěma prostitutkami) nebo cama redonda (obří postel, ve které se malé orgie mohlo účastnit 6-8 lidí). Podnik měl také vlastní kinosál, v němž se promítaly pornografické filmy - opět dle libosti klientů - v některých hrály hlavní roli lesbičky, jinde zase zvířata. Vítáni u Madame Petit byli fetišisté, milovníci převleků i vyznavači sado-maso. Nekrofilům zase sloužila temná sklepní místnost, které vévodila rakev se čtyřmi dlouhými svícemi. 

                     Vstup do Madame Petit                             

 Mince, kterými se v Madame Petit platilo

Své nejlepší časy prožil podnik především v období 1915-1920 a později ještě ve třicátých letech, kdy se Madame Petit stal takřka obligátní návštěvou pro zahraniční návštěvníky města. Mohl se chlubit úchvatnou erotickou výzdobou hlavního sálu i pokojů a všemožným tehdy představitelným luxusem. Nevěstinec zabíral celou budovu - do horních pater a tamních exkluzivních pokojů vedly soukromé výtahy, níže se nacházela restaurace a podnik disponoval dokonce i malou "klinikou" pro léčbu pohlavních chorob.

Ty byly tehdy nevyhnutelné, nicméně Madame Petit byl vyhlášen také svým přístupem k hygieně. Povlečení a ručníky se měnily doslova po každém čísle. A proslýchá se, že vůbec první bidety v Barceloně se nacházely právě zde. V dobách největší slávy tu současně pracovalo přes 50 prostitutek ze všech koutů Evropy a Jižní Ameriky, byť pro svou proslulost mírně převažovaly Francouzky. Zajímavostí bylo užívání vlastních mincí - něco na styl kasina - jimiž se uvnitř platilo a které si každý musel u vstupu zakoupit.

S příchodem občanské války (1936-1939) ale podnik rapidně upadal. Válku sice přežil, ale ten tam byl veškerý luxus a nejvybranější služby. Z vyhlášeného nevěstince se stala špinavá a zavšivená díra se starými a tlustými společnicemi. V roce 1956 Madame Petit definitivně zavírá (stejně jako ostatní podobné podniky ve městě vinou nových frankistických zákonů), aby se ještě na pár let proměnil na penzion Los Arcos, kde se v jeho místnostech odehrávalo podobné divadlo, jen s pouličními holkami.

Na konci let devadesátých jde k zemi samotná budova. Po nejslavnějším barcelonském vykřičeném domě tak dnes kromě mnoha vzpomínek zůstává už jen pár vitráží s erotickými motivy, které byly součástí dekorace a nyní se nacházejí v Museu d'Història de la Ciutat de Barcelona, a dosud nezastavěná proluka v čísle 6 na Carrer de l'Arc del Teatre.

La Criolla

Nedaleko od Madame Petit se nacházel další podobně fungující podnik - La Criolla (1925 - 1938). Sídlil v domě na Carrer del Cid 10 a už z dálky do něj lákal velký červeně blikající neonový nápis, jenž se táhl přes všechna tři patra domu. Z hlediska tradice sice nemohl ani zdaleka konkurovat Madame Petit, přesto se La Criolla stal na přelomu 20. a 30. let 20. století místem možná ještě extrémnějších sexuálních radovánek.

Budova, v jejímž přízemí se podnik nacházel, fungovala dříve jako textilní továrna a později jako kancelářská budova. V roce 1908 byla požárem zničena tak, že z ní zůstaly jen obvodové zdi - tehdy došlo k radikální přestavbě a třípatrová budova se proměnila v bytový dům, v jehož přízemí se roku 1925 usídlil „taneční bar” La Criolla. Záhy si získal početnou klientelu a opravdovou slávu si vybudoval v období konání Světové výstavy v Barceloně (1929 - 1930). La Criolla tehdy návštěvníkům nabízel možnost ponořit se do dekorace ve stylu tropického ráje, zároveň také disponoval malými lóžemi pro bohatší klientelu.

V tomto ohledu tedy opět platilo, že v domě rozkoše docházelo k setkávání mužů všech společenských vrstev, nicméně zde to do jisté míry fungovalo jako divadlo - barcelonská buržoazie a zámožní turisté ze svých lóží pobaveně pozorovali hemžení té největší lůzy na tanečním parketu. Ten kronikáři líčí jako „místo, kde se takřka nedá dýchat - směsici tabáku a potu; stovky lidí se na sebe tlačí, aby pro sebe získali kousek místa.” Byl to zkrátka jeden z těch nejulepenějších a nejtemnějších brlohů v Čínské čtvrti. Prakticky obden tu docházelo k hádkám, jenž končily střelbou či na nože. La Criolla byl zároveň místem, kde se ukrývala většina zlodějíčků z okolních čtvrtí, a centrem obchodu s drogami (kokain a morfium). Během 30. let to též bylo místo zaslíbené homosexuálům, travestitům a transsexuálům, kteří platícím zákazníkům plnili jakkoliv perverzní fantazie.

 La Criolla

Úspěchy baru La Criolla jsou spjaty především s osobou provozního. Tím byl José Márquez Soria, mnohem známější jako Pepe el de La Criolla. Pepe dokázal podnik řídit ku spokojenosti všech zákazníků. Byl respektovanou osobou v celé čtvrti a jen díky němu časté potyčky nepřerostly nikdy v nic většího, co by mohlo ohrožovat fungování lokálu. Takto pěkně to fungovalo až do února 1936, kdy Pepe odešel, aby si založil vlastní noční podnik. Dlouho se z něj ale neradoval, jelikož temné uličky Ravalu se nakonec staly osudnými jednoho dubnového rána i jemu. Byl zavražděn přímo před číslem 6 v Carrer de Santa Madrona, kde v té době žil. Úpadek, podobně jako v případě Madame Petit, uspíšila občanská válka, která vypukla v létě 1936. Z podniku se vytratili boháči, a jedinou klientelou tak zůstala válkou decimovaná spodina. 

Definitivní tečku za historií La Criolla napsalo fašistické bombardování, které silně zasáhlo právě tuto část Ravalu kvůli nedaleko se nacházejícímu přístavu. 24. září 1938 dopadla jedna z italských bomb i na dům, v němž živořil kdysi proslavený nevěstinec. Kompletně zničena byla obě nejvyšší patra, La Criolla dostal jen částečný zásah, na konec krátké avšak vášnivé historie to ale stačilo. Okolí Carrer de Cid dnes vypadá podstatně jinak než před občanskou válkou - domů zasažených bombami zde bylo několik, což po válce vedlo ke vzniku nového bulváru Avinguda de les Drassanes.

Další články týkající se Katalánska naleznete na adrese: catalunya2011.blogspot.cz