Bojan Krkič: "Osamělost se objevuje v mých zkušenostech"

Neexistuje lepší místo pro setkání s někým, kdo je spjatý s FC Barcelona, než restaurace hotelu Sofia.

Nachází se pouhých 400 metrů od jejich domovského stadionu Camp Nou. Když přicházíme, sedí v hotelové hale bývalý prezident klubu Sandro Rosell. Je tu také Iñigo Martinez, který čeká na oficiální podpis smlouvy po přestupu z Athleticu Bilbao.

Je to to pravé místo, kde si můžete promluvit s někým, kdo je tak neodmyslitelně spjat s La Masií - barcelonskou akademií. Mužem, který je s klubem tak spjatý, že přestože za něj Barcelona od května 2011 nehraje, před několika měsíci mu zapůjčila sál Auditori 1899 na svém stadionu, aby mohl oznámit svůj odchod do fotbalového důchodu ve věku pouhých 32 let.

Hráči po ukončení kariéry už někdy nepřipomínají své dny slávy - mohou být symbolem plynutí času.

To však není případ Bojana Krkiče.

Bojan přichází podobně jako ve své debutové sezóně 2007-08.

Nemá jedinou vrásku. Je ve špičkové fyzické kondici. Přestože už už vstoupil do čtvrté dekády života, stále má ducha usměvavého dítěte, které kdysi ukradlo srdce divákům na Camp Nou, když pár týdnů po dovršení sedmnácti let debutoval v prvním týmu. Proč se tedy rozhodl odejít do důchodu tak mladý?

Začátek a konec etapy není otázkou věku, ale zkušeností a umění si vybrat," říká v rozhovoru pro The Athletic. "Zejména v posledních třech letech jsem se speciálně ve Spojených státech a Japonsku pohyboval bez partnerky. Byl jsem sám.

"Osamělost byla ve všech mých zkušenostech. V osobní i profesní rovině jsem se už cítil naplněný. Dosáhl jsem mnohem více, než jsem si dokázal představit, když jsem začínal. Bylo to rozhodnutí od srdce."

Čím déle mluví, tím snáze mu rozumíte. Bojan sám sebe definuje jako citlivého člověka a jeho citlivost ho v jednu chvíli vedla k tomu, že se jako jeden z prvních elitních fotbalistů přiznal, že trpí úzkostmi. V té době bylo duševní zdraví obecně stále tabuizovaným tématem - tím spíše ve světě fotbalu.

Nyní, s určitým odstupem od ukončení kariéry, vysvětluje její rozsah a dopad na svou kariéru.

V polovině první sezony v seniorském týmu Barcelony se to na něm zle podepsalo.

"Začaly mě ovládat všechny ty emoce," říká Bojan. "Měl jsem pocit, že už nemám nic pod kontrolou. Moje tělo na to reagovalo závratí. Měl jsem 24hodinovou závrať, která se zvýrazňovala podle toho, co se dělo. Když jsem byl klidnější, měl jsem závratě trvalejší. Měl jsem pocit, že nemám kontrolu nad tím, co prožívám.

"Obzvlášť mě ovlivnila moje nová identita. Byl jsem Bojan, veřejná osoba. To mě ovlivňovalo v každodenním životě, v intimitě i v sobě samém. Jsem člověk, který má rád fyzický, emocionální a reálný kontakt. A viděl jsem, že to všechno na mě má vliv - stoprocentní.

"Byly to nové zkušenosti a já o ně asi nestál. Chtěl jsem hrát fotbal, ale nechtěl jsem slávu. Nikdy jsem neměl rád excesy a tohle byl exces. Díky tomu moje tělo pochopilo, že se můj život ubírá cestou, kterou jsem nechtěl. Chtěl jsem prostě hrát fotbal."

Tento pocit rostl, až musel učinit zásadní rozhodnutí - vzdát se cesty na Euro 2008 jako člen španělského týmu, který tento turnaj vyhrál.

V únoru se ve španělské Malaze konalo prestižní přátelské utkání s Francií. Poprvé byl povolán do týmu, ale v den zápasu nemohl hrát. Tisku bylo předloženo prohlášení, že trpí gastroenteritidou, ale pravdou bylo, že měl záchvat úzkosti. "Byl jsem na pokraji svých sil," říká nyní. Situace se protahovala.

"Učinil jsem velmi lidské rozhodnutí, že nepojedu na mistrovství Evropy, a byl na mě vyvíjen brutální mediální tlak. Tisk nechápal, proč sedmnáctiletý katalánský kluk říká ne. A nemělo to nic společného s politickými otázkami (například s kampaní za nezávislost Katalánska na Španělsku). Byl jsem kluk, který potřeboval prostor a čas, aby pochopil, co se děje. Říct ne bylo rozhodnutí, za které nikdo nemohl.

"Cítil jsem, že musím říct pravdu. Ale pravda se neřekla, když jsem prošvihl svůj debut v národním týmu. Říkalo se, že jsem měl zánět žaludku a střev. To jsem neřekl já, to řekla španělská fotbalová asociace. Od začátku neříkali pravdu. Sedmnáctiletý kluk nemá sílu ani hlas na to, aby se postavil a řekl to."

Nakonec nastoupil v seniorské reprezentaci pouze jednou - 25 minut z lavičky proti Arménii v následující sezóně.

Bojan navštěvuje psychology již od dětství. To mu zjevně pomohlo rozhodnout se, kdy ukončit kariéru, když v roce 2014 odešel z Barcelony do Anglie, a také říci ne národnímu týmu kvůli svému duševnímu zdraví v době, kdy to ještě nebylo v povědomí veřejnosti.

Dodává k tomu: "Moje tělo a mysl už to nezvládaly. Potřeboval jsem nějaké řešení. Na emocionální úrovni to byla velmi velká zátěž.

"Mnohokrát se stává, že lidé neumějí říct: 'Dost'. Mají příliš velké ambice nebo příliš mnoho požadavků. Musíte pochopit svá omezení a prostředky, které máte v danou chvíli k dispozici, abyste se s danou situací vypořádali. V sedmnácti letech jsem měl málo zkušeností, ale musel jsem se rozhodnout. Abych mohl dál růst a dál žít svůj fotbalový sen, musel jsem zaplatit tím, že jsem nejel na mistrovství Evropy."

Rozhodl se, že to nikomu z fotbalového světa neřekne. Ani tehdejšímu trenérovi Barcy Franku Rijkaardovi, ani spoluhráčům.

"Když vysvětlíte natržení svalu někomu, kdo ho neprodělal, nepochopí, co je to bolest," říká Bojan. "Je jedno, jak moc vysvětlujete úzkost, lidé to nepochopí. Je těžké se do ní vcítit. Zaprvé proto, že jsem situaci nijak veřejně neřešil. Také jsem nevynechal žádný trénink, hrál jsem. Jak by to bylo možné?".

Byla to jen překážka na cestě. Bojan přišel do Barcelony v devíti letech z Linyoly, malého městečka vzdáleného 90 minut jízdy na západ od města, a v akademii prorazil . "Mezi kategoriemi jsem se pohyboval velmi rychle - nedokončil jsem celou sezónu ve stejném týmu. (Ale) to mi nic nezaručovalo. Jediné, co jsem věděl, bylo, že se mi daří."

Hned po dovršení šestnácti let debutoval za Barcelonu B a na konci téže sezony 2006-07 si zahrál i v prvním týmu, i když jen v přátelském utkání. Překonával také rekordy. Bojan je dodnes nejlepším střelcem v historii mládežnických kategorií klubu s 423 oficiálními góly.

"Nikdy jsem neměl za cíl stát se hráčem prvního týmu Barcelony," říká. "Když jsem hrál, cítil jsem se jako dítě - chtěl jsem se jen bavit. Chtěl jsem dávat góly a ty jsem dával.

"Barcelona B byla mnohem vážnější. Byli tam hráči dvakrát starší než já, ale v žádném případě jsem neměl pocit, že bych si musel vést dobře, abych se dostal do prvního týmu. Cítil jsem, že se mi musí dařit, protože to byla moje zodpovědnost a protože jsem získával zkušenosti, které mi pomáhaly rychle se rozvíjet ve velmi mladém věku."

Barcelona B hraje španělskou seniorskou ligu, a přestože v sezóně 2006-07 sestoupila, stal se v 16 letech nejlepším střelcem týmu. To způsobilo neshody s jeho staršími spoluhráči.

"Ve fotbalové šatně je velká konkurence," říká. "Dělal jsem velké pokroky a velmi rychle, což logicky vyvolávalo projevy žárlivosti. Bez ohledu na to, jak moc jsem se prosazoval, jsem stále dával góly ve vyšších kategoriích. Rok v Barceloně B byl komplikovaný.

"Přijel jsem, když už byla sezóna v plném proudu. Hráči byli kritizováni. Najednou přišel mladý kluk a začal dávat góly. To je nepotěšilo, ani mé spoluhráče, ani soupeře. Viděli, že mám v sobě věci, které mi mohou dát šanci."

Pak přišel telefonát od Rijkaarda. Chtěl toho mladíka vyzkoušet v tréninku.

"Ten den jsem umíral žízní. Seděl jsem v šatně před tréninkem a pro hráče tam byly připravené lahve s vodou, ale já jsem si pro ni nedokázal dojít. Přišel jsem hodinu před tréninkem a celou hodinu jsem seděl a nehýbal se. Vstal jsem na trénink, vrátil se, osprchoval se a šel domů. Nešel jsem ani do posilovny.

"Byl jsem na svém klidném místě a jen jsem se díval. Je to asi přehnané, ale ukazuje to, jaký respekt musíte mít, když děláte různé kroky. Cítil jsem, že si musím zasloužit všechno, co mi přišlo do cesty. Dokonce i láhev vody."

Pak začalo to, co nazývá " nepřetržitým snem". První tým.

Začal před sezonou, pak odjel na mistrovství světa hráčů do 17 let v Jižní Koreji, kde vstřelil pět gólů a získal ocenění pro třetího nejlepšího hráče turnaje, když Španělsko skončilo na druhém místě a ve finále prohrálo s Nigérií na penalty. Vrátil se a 16. září debutoval v soutěžním zápase La Ligy proti Osasuně. O několik dní později se poprvé představil v Lize mistrů proti Lyonu na Camp Nou, kde ve svých 17 letech nahradil Lionela Messiho.

"Neměl jsem čas to vstřebat," říká Bojan. "Měl jsem příležitosti a byly tu výsledky. A takhle to bylo pořád.

"Frank (Rijkaard) byl strašně důležitý. Byl to člověk, který mi umožnil přístup do profesionálního světa a podporu, kterou hráč potřebuje k růstu a kariéře. Trenér je strašně důležitý - je to ten, kdo vám dodává sebevědomí, kdo vás chrání, kdo vás zná a kdo z vás dokáže dostat to nejlepší. To všechno dal sedmnáctiletému klukovi.

"Už při objetí jsem měl pocit, že mě chrání, že je tu pro mě. Ať už byla situace jakákoli. Před zápasem, když mě střídal, nebo na tréninku, když viděl konfliktní situaci mezi veterány a mladíky, přišel za mnou a něco mi řekl. Jsem velmi emotivní člověk a Frank byl také takový."

Později, poté co bývalého nizozemského reprezentanta v létě 2008 vystřídal Pep Guardiola, měl být jednou z jeho největších opor Zlatan Ibrahimovič. Ironií je, že Guardiola vynechal Ibrahimoviče, který byl poté odešel na hostování do AC Milán, aby mohl hrát Bojan.

"(Zlatan) mě chránil před vším. Je to jeden z nejlepších hráčů - ale má největší srdce ze všech, které jsem kdy potkal," říká Bojan. "Ten rok (sezona 2010/11) byl pro něj komplikovaný a vždycky projevil velkou profesionalitu. Byl příkladem pro všechny. Je to výjimečný člověk."

Bojan si brzy všiml, že boj o místo v Barce teprve začíná.

"Vzpomínám si na jeden den, kdy už jsem věděl, že absolvuju předsezónní přípravu s prvním týmem. Své psycholožce jsem řekl, že ten krok chci opravdu udělat a nechat za sebou všechnu tu závist a žárlivost. Podívala se na mě, usmála se a nic neřekla. Brzy se to zvrtlo. Hra se stávala čím dál méně hrou, konkurence rostla a zodpovědnost se hodně zvýšila."

Sotva strávil, co se s ním děje, fanoušci Barcelony už do něj vkládali všechny své naděje. Nazývali ho novým Messim.

"Nechápal jsem, proč mi dávají takové nálepky," říká Bojan. "Ani já jsem o ně nestál. Chtěl jsem se prosadit sám. Naučil jsem se oddělovat cíle jiných lidí od svých vlastních cílů. Stalo se to a vždycky se to stane. Pořád hledáme nového Messiho, nového Ronaldinha. Ale ti samí lidé, kteří vás nazývají "novým Messim", vás označují za neúspěšného."

"Chápu, že je to součást hry, ale mě to poznamenalo. Nedovolili mi být sám sebou. Jsem si vědom toho, jaký jsem hráč, co jsem dokázal, a na to jsem velmi hrdý."

Tlak, který Bojan cítil, mohli pocítit i ostatní, kteří dostali stejné nálepky jako on.

"Byl jsem fyzicky připravený na soutěž a dokázal jsem to. Ale osobnostně jsem připravený nebyl. Jsme ve světě, ve kterém společnost chce okamžité výsledky - co je nové, to je vzrušující... Zapomínáme, že za tím vším je člověk a že je ještě velmi mladý.

"Fáze úspěchu jsou od toho, aby se proběhly, a i když ty moje byly velmi pomíjivé, prošel jsem jimi všemi. Co se ale rozhodně nesmí stát, jsou případy jako Ansu Fati nebo Yamine Lamal, kteří se z mládežnického týmu dostali až do prvního týmu (v Barceloně v posledních letech). Přeskočili zásadní etapu osobního a profesního růstu. To je něco, co musí kontrolovat a čemu musí zabránit samotné kluby.

"Je to důležité, protože na rozvojové úrovni dochází k růstu. Bez ohledu na to, jak dobrý hráč jste, neexistuje záruka, že budete moci hrát v první lize - (před třemi lety) Mallorca umožnila Lukovi Romerovi debutovat v patnácti letech a od té doby ho nikdo neviděl. To mě nutí přemýšlet, proč takové věci dělají. Je to proto, aby klub získal medaili?

(Po čtrnácti zápasech v Serii A, z nichž pouze jeden byl základní sestavě, během dvou sezón v Laziu, se nyní osmnáctiletý Romero nedávno upsal Milánu jako volný hráč.)

"Pokud chcete opravdu vsadit na patnáctiletého nebo šestnáctiletého hráče na profesionální úrovni, tak by něco takového nemělo smysl, pokud by nedostal šanci. Je to proto, že vidíte, že ten hráč má něco, co ve starším věku nemá žádný jiný hráč na světě. Není to stejné jako hrát v mládežnickém týmu s dětmi ve vašem věku nebo o rok staršími. Hrát v rezervním týmu s hráči dvakrát staršími než vy je na soutěžní úrovni, na úrovni šatny, poloprofesionální. Je to zásadní krok pro osobní i profesní růst a proto, že na každém kroku musíte dokazovat, že jste připraveni."

"Jsme nespravedliví vůči mladým lidem. Pak si stěžujeme na jejich přístup. Není to jejich chyba, je to naše chyba. Učíme je, že hrát v prvním týmu je snadné a že nemá cenu být v rezervním nebo mládežnickém týmu. Ničíme základy rozvoje."

Jestli se někdo vyzná v barcelonské akademii, tak je to Bojan. Proto se nechal slyšet, že se po konci kariéry vrátí a převezme vedení klubového mládežnického fotbalového programu. Netají se tím, že by to udělal velmi rád. Rok a půl se připravoval na magisterské studium sportovního managementu na Institutu Johana Cruyffa zde v Barceloně a nyní chce začít studovat trenérství.

"Jestli něco mám, tak jsou to mé hráčské zkušenosti. Mám je díky situacím, které jsem zažil, a zkušenostem, do kterých se dokážu vcítit. Je to něco, co by pro mě bylo velmi přínosné - pomoci hráči dostat ze sebe to nejlepší."

Mluvili jsme o jeho období po odchodu z Barcelony do Itálie v létě 2011, kdy mu bylo 20 let. Hrál v Serii A (Řím a hostování v Miláně), Eredivisii (hostování v Ajaxu), Premier League (Stoke City), Bundeslize (hostování v Mohuči), La Lize (druhé působení v Barceloně a hostování v Alavesu), MLS (Montreal Impact) a japonské J-League (Vissel Kobe). Když pomineme Barcu, jeho nejoblíbenějším obdobím bylo podle jeho slov období ve Stoke, které začalo v roce 2014.

"Premier League je nejlepší liga, jaká existuje. Je to liga, kterou jsem si užil nejvíc. Fanoušci Stoke jsou ti, se kterými jsem nejvíce soucítil a které jsem měl nejraději. Zažili jsme několik fantastických let, ale zažil jsem i těžkou část fotbalu. Utrpěl jsem přetržení křížového vazu. Ale zotavil jsem se velmi dobře a rychle. Byly to fantastické roky.

"Premier League je jiná, co se týče organizace, historie, respektu fanoušků i fotbalistů. Také média. Fanoušek se chodí dívat na fotbal. Pro ně je to náboženství. Je jim jedno, proti komu hrajete, jdou na hřiště fandit svému týmu. Baví je to a to, co vnímáte jako hráč, je ryzí podstatou fotbalu."

MLS ho překvapila poté, co před čtyřmi lety vyměnil Stoke za Kanadu. "Je to liga, která neustále roste. Je stále viditelnější, každý rok přicházejí nové a nové kluby a jsou lepší stadiony. Soccer, jak se tam fotbalu říká, je sice menšinovým sportem, ale přitahuje stále více lidí."

Bojan přiznává, že doba od ukončení kariéry je pro něj velmi retrospektivní a bilancuje svou kariéru. Říká, že když se před devíti lety podruhé loučil s Barcelonou, o návratu vůbec neuvažoval.

"Často děláme chybu, že se srovnáváme, ptáme se sami sebe, jestli jsme to mohli udělat lépe, a zapomínáme na to, co jsme udělali. Kdybychom se na to soustředili, cítili bychom se mnohem spokojenější. Viděli bychom, že to, co jsme udělali, má velkou hodnotu. O to se snažím.

"Čtyřletý chlapec, který se honil za míčem, dokázal hrát 16 let na profesionální úrovni. V žádném okamžiku jsem nepřestal být citlivým člověkem a jsem hrdý na to, že jsem si to udržel."