Carles Puyol: symbol klubismu, odhodlání a fair-play

V našem aktuálním seriálu Životopisy legend se vám snažíme přiblížit ikony novodobé fotbalové historie a dnes si vezmeme na paškál jednoho ze žijících symbolů katalánské Barcelony. Srdcaře, dlouholetého kapitána a stonásobného reprezentanta Španělska, Katalánce Carlese Puyola.

Carles Puyol Saforcada je ztělesněním FC Barcelony a proto je zcela logické, že se dá označit za klubovou legendu. Dnes jednačtyřicetiletý stoper spatřil poprvé světlo světa 13. dubna roku 1978 v malé vesničce La Pobla de Segur. Zde také v roce 1992 začínal s fotbalem a to jako brankář. Poté, co jej začala trápit zranění v oblasti ramene se přesunul do útoku.

„Mí rodiče byli skeptičtí z toho, že jsem se chtěl stát fotbalistou a povzbuzovali mě ke studiu,“ pravil ke svému mládí. Tři roky po udělání prvních fotbalových krůčků přišel převratný okamžik jeho kariéry. Jeho novým domovem se stala akademie La Masia a opět došlo ke změně postu. Tentokrát byl defenzivním záložníkem a o 2 roky později pravým bekem.

To už byl členem barcelonské rezervy. Rok na to, čili v roce 1998, dokonce přišla nabídka na prodej a to ze strany Málagy. Puyol byl v pořadí A-týmu až 3. středním obráncem za Frankem de Boerem a Michaelem Reizigerem, avšak on sám nechtěl odejít, když viděl, že jeho nejlepší kamarád Xavi Hernández dostal šanci i mezi těmito borci. A udělal dobře.

Následující rok jej natrvalo poslal do áčka trenér Louis van Gaal a dne 2. října 1999 si při výhře 2:0 na půdě Realu Valladolid připsal svůj ligový debut. Následovala třetí změna pozice a tentokrát definitivní – z pravé strany se posunul doprostřed, kde už prakticky zůstal. A opět o něj projevili zájem jinde a to hned v Manchesteru United.

Tehdy, v předsezoně roku 2003, byla Barcelona ve finanční krizi a tak by se jí prostředky za mladého stopera hodily. Rudí ďáblové ale nikdy neposlali konkrétní nabídku a tak mu nebránilo o dva roky na to podepsat novou smlouvu na příštích 5 let. Za svou věrnost byl na konci sezony 2003/04 odměněn převzetím kapitánské pásky po Luisi Enriquem.

A z Puyola se pomalu ale jistě stával základní stavební kámen defenzívy FCB. V roce 2002 byl vedle mnoha individuálních cen označen evropskou federací UEFA za nejlepšího pravého beka v Evropě a Kataláncům pomohl ke dvěma po sobě jdoucím titulům. V ročníku 2005/06 si připsal 52 soutěžních startů, včetně dvanácti v prestižní Lize mistrů.

Tu barcelonisté toho roku vyhráli a to podruhé v historii po pařížském finále s Arsenalem. Přesuňme se nyní o dva roky dopředu, konkrétně do data 16.9.2008, kdy si Carles při skupinovém souboji výše zmíněného evropského poháru se Sportingem Lisabon připsal 400. start napříč všemi soutěžemi v modro-bordových barvách. I přes zranění odehrál 28 utkání.

Celek, který již vedl Josep Guardiola, pomohl k další mistrovské trofeji. Jediný gól tohoto ročníku vsítil stylově v El Clásicu proti Realu Madrid na jeho stadionu, kde 2. května 2009 Barca rozpoutala ofenzivní festival a svého odvěkého rivala přehrála jasně 6:2. Jeho následný polibek katalánské vlajky na pásce před rozčílenými madridskými fanoušky je už památný.

Lví podíl měl Puyol i na triumfech v evropském superpoháru, Lize mistrů a na MS klubů v témže roce, kdy odehrál na 100 oficiálních zápasů. „Za takový tým by chtělo hrát každé katalánské dítě. Prožívám sen v podobě hraní fotbalu za Barcu a mým snem je zde ukončit kariéru,“ popisoval. Dne 13. listopadu 2010 zaznamenal půltisící utkání za Blaugranas.

Stalo se tak v ligovém klání proti Villarrealu, ovšem stejně jako o dva roky dříve jej i v této sezoně sužovaly potíže se zdravím. I přesto všechno si zase připsal 28 odehraných mačů a byl znovu u vítězství ve finále Ligy mistrů. Stejně jako před dvěma lety byl soupeřem Katalánců Manchester United, proti němuž Puyi, jak mu s oblibou přezdívali blízcí, odehrál 6 minut.

Památný okamžik nastal po závěrečném hvizdu, který potvrdil výsledek 3:1. Jako kapitán převzal ušatý pohár pro vítěze a předal jej Éricu Abidalovi, aby jej nad svou hlavu zvedl jako první on poté, co překonal boj se zákeřnou nemocí. Barcelona byla spolu s Puyolem velmi silná, o čemž svědčí i fakt, že od prohry s Interem Milán drželi šňůru neporazitelnosti.

Dohromady od této porážky v semifinále Champions League až do 11. ledna roku 2012 neprohrál v šestapadesáti zápasech. Až Osasuna byla v tento datum tou osudnou, když brala všechny tři body za vítězství 3:2. Puyol ale v tom ročníku dal 2 pohárové branky a to proti Realu Madrid a Valencii (obojí venku, v prvním případě z toho byla výhra 2:1, v druhém plichta 1:1).

Zůstáváme v roce 2012, konkrétně pak v měsíci říjnu. V jeho druhý den si totiž v utkání pod hlavičkou skupinové části Ligy mistrů proti Benfice zvláštně vykloubil při svém prvním startu po doléčení bolavých vazů v koleni, které si poranil v měření sil s Getafe, rameno po jednom ze zákroků po rohovém kopu. Místo prvotních dvou měsíců byl mimo jen jeden.

Týden před Štědrým dnem přišlo podepsání nového kontraktu, který měl platnost do 30. června 2016, ovšem ve stejném měsíci roku 2013 podstoupil další operaci problémového pravého kolene. Jednalo se už o 6. chirurgický zásah v jeho profesionální kariéře a pomalu se začalo spekulovat o možném předčasném odchodu na fotbalový odpočinek.

K němu došlo až v roce nadcházejícím s označením 2014 a to poté, co 2. března překonal další klubovou ikonu Migueliho a stal se hráčem s druhým největším počtem startů za áčko v lize po Xavim. Zároveň se pak 3. brankou podílel na domácím triumfu nad Almeríí 4:1. Dva dny na to oznámil, že i přes zbývající 2 roky na kontraktu odejde na konci sezony z Barcelony.

„Po mých posledních dvou velkých operacích jsem zjistil, že mě stojí spoustu úsilí dosáhnout na zdejší požadovanou úroveň a to více, než se já sám a chirurgové domnívají jako potřebné. To je důvod, proč jsem došel k tomuto rozhodnutí,“ pravil na svolané tiskovce. Jeho jediný profesionální klub se s ním rozloučil 15. května 2014 po 15 let trvající kariéře, 10 v roli kapitána.

V narvaném sálu Auditori 1899 se s držitelem osmnácti klubových titulů přišli rozloučit jeho spoluhráči, bývalí kolegové, prezidenti a trenéři, kteří mu vzdali hold. „Prožil jsem sen, o kterém sní tolik mladých dětí a to děláním toho, co jsem si v životě nejvíce užíval – hraním fotbalu a trénováním.“ Krátce před dovršením 36. roku života potvrdil, že pověsí kopačky na hřebík.

S klubem ovšem zůstal spjat i nadále, jelikož byl hned postaven do role asistenta sportovního ředitele, jímž byl Andoni Zubizarreta. Ten však byl zkraje roku 2015 propuštěn a Puyol krátce na to rezignoval. Chvíli se pouštěl do skautingu a s Ivánem de la Peňou působil ve společné agentuře. S manažerským postem v klubu byl spojován i letos, ale odmítl se vrátit.

Rovná stovka za Španělsko

Svůj premiérový start ve španělské reprezentaci si po celkem dvanácti zápasech za výběry do osmnácti, jednadvaceti a třiadvaceti let připsal nositel čísla 5 dne 15. listopadu roku 2000 v souboji s Nizozemskem. Od té doby zůstal pravidelným účastníkem základní sestavy a na své konto si na první turnaji zahrál při letních olympijských hrách v Sydney v roce 2000.

Pak už následovala vystoupení na světových šampionátech v Japonsku a Jižní Korei (2002), Německu (2006) a Jihoafrické republice (2010), stejně jako na Eurech v Portugalsku (2004) a v Rakousku a Švýcarsku (2008) a na Konfederačním poháru v JAR (2009). Vyjma jednoho zápasu na Mistrovství Evropy v roce 2008 odehrál všech 5 a Španělsko inkasovalo jen dvakrát.

Po vítězném finále nad Německem byl Puyol jmenován do týmu turnaje a to rovnou vedle svého tehdejšího parťáka Carlose Marcheny z Valencie. Rok na to si na Poháru konfederace zahrál ve třech z pěti zápasů a v posledním skupinovém převzal po Ikeru Casillasovi roli kapitána. La Roja tehdy brala bronzové medaile a Puyol nechyběl se čtyřmi spoluhráči v týmu turnaje.

Příští rok se v Jižní Africe odehrálo mistrovství světa a na něm odehrál téměř kompletní porci minut – jen ve čtvrtfinále s Paraguayí jej v 84. minutě střídal právě Marchena. V semifinále dal jedinou branku v dalším šlágru s Němci a jednalo se o jeho 3. zásah v tehdejších devětaosmdesáti startech. Jednalo se o prudkou hlavičku po rohu, jenž zahrával Xavi.

Díky ní se Španělé dostali do prvního finále MS v historii, kde i s Puyolem po prodloužení porazili po brance dalšího barcelonisty, Andrése Iniesty, Nizozemsko 1:0. Na začátku srpna prozradil, že chce hrát ještě minimálně dva roky. Euro 2012 ale zmeškal kvůli další operaci kolene v ligovém derby s Espanyolem na začátku května, po které byl na 6 týdnů mimo.

Jubilejní 100. start v červeném reprezentačním dresu si připsal 6. února roku 2013 v katarském Dauhá při přáteláku s Uruguayí, jenž skončil výsledkem 3:1. Kromě španělského národního týmu si ještě ve stejném období připsal šestici startů za katalánský výběr pod Pichim Alonsem, Perem Gratacósem a hlavně legendárním Johanem Cruyffem.

Srdce lva a nevypustit žádný souboj

Puyol byl na hřišti znám díky vůdcovskému postavení a přítomnosti ve vzduchu. S míčem u nohou byl v klidu a uměl vynaložit intenzivní nasazení a drsnost, když jej neměl. Jeho záchrana v utkání s Lokomotivem Moskva, kdy hrudí vyrazil míč z prázdné brány, je ikonická. Tehdejší hlavní doktor FCB tvrdil, že byl „nejsilnějším s nejrychlejšími reakcemi a nejvýbušnější silou“.

Fanoušci mu tak často přezdívali zeď. „Carles hraje se zralostí, má skvělý poziční smysl a hlavně je hrdý na tento dres,“ pravil strýc tenisty Rafaela Nadala Miguel Ángel Nadal, jenž s ním krátce sdílel kabinu. Puyola rovněž ctilo jeho vedení a pracovní morálka, když kolikrát pokračoval po skončení týmového tréninku či ve volných dnech individuálně.

„Nemám Romáriovu techniku, Overmarsovo tempo nebo Kluveirtovu sílu, ale pracuji tvrději, než ostatní. Jsem jako ten student, který není tak chytrý, ale na zkoušky se připraví a vede si dobře,“ řekl v rozhovoru v roce 2010. Asi nejvíce zážitků pak společně nasbírali s dalším klubovým odchovancem a a Kataláncem Gerardem Piquém, který se na jeho adresu také vyjádřil.

„Bude na vás bude křičet z plna hrdla i za stavu 3:0 pro vás v posledních vteřinách hry, pokud uvidí, že vám klesla koncentrace.“ Piqué ví o čem mluví. V jednom z interview prozradil, že jej při návratu ze zranění pozdravil na hřišti zvoláním „Vítej zpátky, kapitáne“, načež mu Puyol odvětil „Sklapni a soustřeď se na hru“. V průběhu jednoho ze soubojů s Realem pak přiletěl při rohu na hřiště zapalovač a když jej chtěl Piqué ukázat sudímu, Puyol jej sebral a zahodil za čáru.

Při utkání na Villarrealu pak něco podobného zažil Daniel Alves, který slavil branku při debaklu tak okatě, že mu přišel Puyol uštědřit výchovný pohlavek a říct, ať se věnuje hře. „Dokonce i za stavu 0:4 si myslí, že pořád dokážeme vyhrát,“ dodával další bývalý hráč, přičemž jiný se nebál jej označit za „osinu v zadku, ale ta je potřeba“.

Spořádaný osobní život Tarzana

Při prvním pohledu na Puyola si nešlo nevšimnout bujné kštice, kterou pěstoval na své hlavě. Již zmíněný charismatický kouč Louis van Gaal mu hned po prvním tréninku s dospělými, kdy mu bylo 19 let, doporučil, aby se šel ostříhat. „Co máš za problém, nemůžeš si dovolit holiče,“ ptal se jej v kanceláři. „Nic jsem mu neřekl,“ vzpomínal Puyol, jenž si vlasy nechal tak.

Minulý rok, konkrétně 20. června byl íránskou televizí IRIB TV3 pozván na komentář vzájemného souboje Íránu se Španělskem na Mistrovství světa v Rusku a to v pořadu moderovaném Adelem Ferdosipourem. Puyola však nepustili do studia a podle zprávy stránky Entekhab to bylo kvůli tomu, že se vedení televizní stanice nelíbila jeho vizáž, přesněji pak dlouhé vlasy.

Dlouholetý hlavní režisér kanálu byl totiž pár týdnů před zápasem nahrazen více radikálním nástupcem, což vedlo k výsměchu na adresu země na sociální síti Twitter. Mezi culés se pak chytlo pojmenování Tarzan podle stejnojmenné pohádkové postavičky. Puyol však vždy byl člověkem se srdcem na správném místě, což prokázal v roce 2011.

Tehdy zaplatil 30 000 € za speciální soukromé vyšetření Mikimu Roquému pocházejícího z jeho domovské provincie, jehož trápila rakovina pánevní oblasti. V roce 2012 ale život třiadvacetiletého obránce vyhasl. V roce 2006 se nechal Puyol slyšet, že když nepracuje, „vede velmi tichý život“. „Už roky jsem nebyl v nočním klubu. Když jdu ven, tak s přáteli do restaurace.“

V březnu roku 2009 prozradil pro Goal.com, že „nerad chodí ven, ačkoliv je dobré odpojit“ a že „rád čte“. Co se vztahů týče, známé jsou dva. V září roku 2010 začal randit s modelkou Malenou Costovou, pro kterou o měsíc později vstřelil hlavičkou branku v zápase s Valencií (2:1). Při oslavě pak udělal oběma rukama symbol srdíčka.

„Věnuji tuto branku své přítelkyni,“ řekl Puyol po zápase. O 2 roky později ale začal chodit s Vanessou Lorenzovou a spolu mají od té doby dcery Manuelu narozenou v roce 2014 a o 2 roky mladší Maríu. Asi nejtěžší životní zkoušku musel podstoupit koncem roku 2006, kdy mu při zemědělské nehodě zemřel otec Josep, zrovna když jel na zápas.

O tragické zprávě jej informoval po přistání tehdejší trenér Frank Rijkaard. a když se k tomu přidala zranění, jednalo se o nejtemnější období jeho života. Hodně mu pomohl fyzioterapeut reprezentace Španělska Raúl Martínez, který za ním přijel i do Barcelony. „Skvěle mi domluvil, donutil mě zareagovat a začal jsem se snažit být více veselý a nebýt vším zavalen.“

Dvaadvacet týmových úspěchů napříč spektrem

Carles Puyol odehrál za celou kariéru 595 oficiálních utkání za A-tým Barcelony, ve kterých dal 19 branek. Z nich padlo nejvíce – a to 12 – v lize, další 4 přidal v národním poháru a zbylé dvě v pohárové Evropě. Ohledně startů, těch bylo pochopitelně také nejvíce v nejvyšší lize, celkem 392. Pravonohý stoper zaznamenal dalších 115 v Lize mistrů (+ 5 v předkolech)

Devětkrát si pak zahrál v Poháru UEFA, šestkrát shodně na MS klubů i v Supercopě a dvakrát v evropském superpoháru. Jeho nejvyšší tržní hodnota stála podle oblíbeného portálu Transfermarkt na hodnotě 30 milionů eur a to v červnu roku 2007. V reprezentaci dal 3 venkovní góly – proti Severnímu Irsku (přátelák), Estonsku (v kvalifikaci na MS 2010) a Německu.

Svou aktivní kariéru završil 178 centimetrů vysoký obránce jako držitel šesti titulů v LaLize (z ročníku 2004/05, 2005/06, 2008/09, 2009/10, 2010/11 a 2012/13), čtyř v Supercopě de Espaňa (z let 2005, 2006, 2009 a 2010, tří v Lize mistrů (za sezony 2005/06, 2008/09 a 2010/11), dvou v Copě del Rey (za ročníky 2008/09 a 2011/12) a na Mistrovství světa klubů (2009 a 2011)

Jedno vítězství zaznamenal ještě v UEFA Super Cupu (2009). V rámci reprezentace přidal zlato ze světového šampionátu v Jihoafrické republice a Eura na rakouské a švýcarské půdě + stříbro z olympiády a bronz z Konfederačního poháru. Puyol je dále držitelem ceny asutrského prince v roce 2010 a zlaté královské medaile za sportovní zásluhy z roku 2011.

Mezi individuálními úspěchy za hru byl třikrát nominován do jedenáctky roku dle FIFA a FIFPro (2007, 2008 a 2010), dále šestkrát do týmu roku podle UEFA (2002, 2005, 2006, 2008, 2009 a 2010) a za ročníky 2001/02, 2002/03, 2004/05 a 2005/06 jej do stejného výběru umístila i agentura ESM. V roce 2001 se stal objevem španělské nejvyšší soutěže.

Vedle již zmíněných účastí v tzv. dream teamech na MS 2010 a ME 2008 byl zařazen do nejlepší sestavy i v rámci Poháru konfederace a všech evropských šampionátů v dějinách. V ročníku 2011/12 obdržel cenu BBVA za fair-play, v roce 2015 byl zařazen do ultimátního výběru historie, který skládala UEFA, a rok na to se stal držitelem ceny Golden Foot.