Čtvrté týmy. Nova Germanor a Els Apàtics - Kapitola 2

Pokud bychom analyzovali některé události druhé dekády dvacátého století FC Barcelona, mohli bychom dojít k závěru, že existuje určitá souvislost mezi vznikem klubů fanoušků a prvním politickým rozdělením, které v Barceloně existovalo a které trvá dodnes. A právě tehdy si klademe otázku: jaký vztah může spojovat svět, který je teoreticky světem jednoty a konsensu, jako je svět klubů příznivců, s událostí, která představuje takové rozdělení uvnitř klubu, jako jsou slavné "ismy"?

Pokud se vrátíme v čase, vše začalo 17. července 1910, kdy se FC Barcelona rozhodla oslavit na svém novém malém stadionu na ulici Carrer Industria zisk tří mistrovských titulů v sezóně 1909/1910 (mistrovství Katalánska, mistrovství Španělska - dnes známé jako Královský pohár - a Challenge International du Sud de France neboli Pyrenejský pohár). Při této oslavě poprvé zazněla první hymna klubu a lze ji považovat i za první hymnu evropského fotbalového týmu. Tato hymna, dílo galicijského vojáka José Antonia Lodeira Piñeiroa, měla velmi bojovný text a veselou hudbu v podání kapely 58. pěšího pluku Alcántara, vojenského pluku sídlícího v Barceloně. Mezi členy FC Barcelona byli vojáci, kteří se o vítězství a úspěchy dělili s příslušníky katalánské buržoazní třídy, jako například generál Juan Avilés nebo Peris de Vargas, rodina mnoha bratrů, z nichž tři přišli nosit modrobílý dres. Za zmínku stojí zejména Enrique Peris, který v sezónách 1906/1907 až 1916/1917 odehrál za Barçu 308 zápasů.

Mezi bratry Perisovými byl i jeden, který nebyl hráčem, ale do historie se zapsal jako jeden z vůdců, kteří způsobili nejvíce kontroverzí během svého působení ve funkci prezidenta FC Barcelona, a to hned dvakrát, až do léta 1915. Dne 29. června 1915 se stal prezidentem Rafael Llopart a o rok později, 25. června 1916, ho vystřídal katalánský nacionalistický politik Gaspar Rosés, který jasně zvítězil ve volbách proti člověku Perise de Vargase, Josepu Precklerovi. Klub se uklidnil a vody se zřejmě uklidnily, i když navenek se objevovaly různé problémy s federací. Lékem na všechno byl ale vždy Joan Gamper, a tak se ve volbách 17. června 1917 potřetí vrátil do předsednického křesla a zůstal v něm až do 19. června 1919, kdy ho nahradil jeho kolega Ricard Graells.

A co s tím vším mají společného kluby fanoušků Barçy?

Je jasné, že Peris de Vargas ani jeho stoupenci nebyli v následujících letech v klidu, a kdykoli se v postupných směrnicích objevila překážka, projevili svůj nesouhlas. Právě v roce 1915 se také objevuje první zmínka ve čtvrtých týmech FC Barcelona, kde můžeme vidět rozdělení na dvě politické skupiny uvnitř klubu: monarchisty a katalánce. Není přesně známo, kdy se takzvané čtvrté týmy skutečně objevily a z čeho se skládaly. Někteří tvrdí, že to byly dětské týmy (protože B a C týmy již existovaly), jiní se domnívají, že to byly ve skutečnosti rozmanitější týmy nebo, což se rovná tomu samému, týmy příznivců.

Podle našeho názoru, který je vždy diskutabilní, šlo o týmy mládeže bez věkového rozpětí, které si pořádaly vlastní turnaje neboli "pachangy". Jinými slovy, neměly nic společného s dnešní strukturou v nižších fotbalových kategoriích.

Reference čtvrtých týmů

• 1915: Hutchinson (první zmínka v časopise Foot-Ball, 3. 6. 1915), Matas (3. 6. 1915).
• 1916: Fourth G (22. 6. 1916), Eagles (24. 8. 1916), New Hudson (28. 9. 1916), Queen Victoria Eugenia (3. 11. 1916). Tento poslední tým se objevil těsně poté, co se prezidentem stal první katalánský politický prezident Gaspar Rosés. Náhoda?
• 1917: Vampiros (1. 2. 1917), 70 HP (12. 4. 1917), H (28. 6. 1917), TBO (27. 7. 1917), Novells (11. 10. 1917), Thedy (20. 12. 1917).
• 1918: Tranquils (7. 3. 1918), Atiles (21. 3. 1918), Nova Germanor (11. 4. 1918), The Tango (13. 6. 1918), Els Teddys (20. 6. 1918), Alfonso XIII (27. 6. 1918), Apàtics (15. 8. 1918), No'ns Contis (5. 9. 1918), Aliats (26. 9. 1918), Los Calaveras (7. 11. 1918), Retintins (12. 12. 1918).

V tomto posledním seznamu bychom se měli podívat na Apàtiky, protože tento čtvrtý tým půjde ještě o krok dál a stane se samostatně klasifikovanou penyí. Je třeba také dodat, že Vicenç Piera, budoucí skvělý hráč zlatého věku, známý jako "La Bruja", který v současné době dává své jméno Penya de La Ràpita, pocházel z Penya Nova Germanor. Vedle Apàtiky je tedy v případě Nova Germanor, která je ještě starší než Apàtika, další skok od čtvrtého týmu k "peña". Skutečnost, že jsme označení "peña" našli až při připojení Piera v roce 1920, však vyvolává pochybnosti, zda byl první jeden nebo druhý.

• 1919: Els Reposats (20/3/1919), Els Segadors (1/5/1919), Els Amics (1/5/1919), Els Esmolets (15/5/1919), Els Nacionalistes (15/5/1919), Els Únics (15/5/1919), Nacional (26/6/1919), Almogàvers (17/7/1919), Atletes (17/7/1919), Jove Catalunya (4/9/1919).

V roce 1919 udělala Barça další krok na katalánské cestě, když se jejím novým předsedou stal Ricard Graells, který o rok dříve podpořil žádost o statut autonomie Katalánska a který 11. září poprvé v její historii položil květiny k pomníku Rafaela Casanovy. A ať už je to náhoda, nebo ne, je vidět, že v roce 1919 byla jména čtvrtých týmů většinou katalánská a některá předchozí monarchistická jména zmizela. Tváří v tvář teorii, že čtvrté týmy byly dětské, si klademe otázku: Opravdu věříme, že by dětský tým mohl mít jména jako Segadors, Esmolets, Nacionalistes nebo Almogàvers? A konečně skutečnost, že Piera nastoupil do Nova Germanor v 17 letech, naznačuje, že tyto týmy nebyly tak docela mládežnické.

Tato vystoupení, která budou pokračovat až do 20. let 20. století, ukazují, že společenská masa klubu již provedla nezvratný politický obrat, který s větší či menší tajností a větším či menším nepohodlím již bude tvořit součást DNA a kořenů, které přetrvaly až do 21. století.

Případ apatykářů

V roce 1918 se jeden z těchto čtvrtých týmů také dostal do nové dimenze a k novému termínu "peña" (klub fanoušků). Byl to Apàtics: klub fanoušků, který, jak napovídá jeho název, patřil zřejmě k těm, kteří příliš nevěřili novému směru, jímž se vydali ředitelé FC Barcelona. Ve skutečnosti zveřejněné v časopise Foot Ball jsme si všimli, že za tímto klubem příznivců stál Peris de Vargas, jehož bratr Enrique Peris také opustil klub s nástupem Gampera do funkce prezidenta v roce 1917 a s definitivním rozdělením na to, co budeme nazývat Peristas a Gamperians. Také náhoda? Proč se domníváme, že za tímto klubem příznivců stál pan Peris de Vargas nebo jeho stoupenci? Jednoduše proto, že jsme našli jedinou publikaci o činnosti klubu příznivců.

Byl to tanec na svátek svatého Jakuba na malém náměstí v Barceloně. V zásadě by nebylo podezření, že za Apàtics Barcelonistes stojí skupiny vystupující proti Gamperovi, zejména proto, že požadovaly zaplacené potvrzení o členství. Není uvedeno, zda se jednalo o členský poplatek klubu, nebo o poplatek samotného klubu fanoušků, ale domníváme se, že se jednalo o první variantu, protože pak bylo myslitelné, že ti, kteří poplatek nezaplatili, přestali být členy, a tudíž přestali být prvky, na které mohla být zaměřena volební kampaň. Je třeba připomenout, že v té době se konaly volby každý rok, jak se lze dočíst ve stanovách.

Podezření však vzniká, když vidíme, že kapela, která by měla tanec oživit, je hudební skupina pluku Alcántara; Peris de Vargas, Lodeiro Piñeiros. Ta vojenská kapela, která o osm let dříve složila první hymnu klubu. Tváří v tvář tomuto záhadnému oznámení a při hledání druhé informace nám nezbývá než se přesunout do následujícího roku, kdy se první klub příznivců FC Barcelona stal oficiálním: Peña Barcelonista del FC Barcelona. Ale to už je jiný příběh.

Takže vzhledem k tomu málu informací, které z těchto let máme, můžeme právě teď a bez nových důkazů o opaku považovat Nova Germanor za první sportovní klub příznivců FC Barcelona a Apàtics za první neoficiální společenský klub příznivců.