Frankfurtská plichta - report ze zápasu Eintrachtu Frankfurt a FC Barcelona

Lepší los jsme si my fanoušci ani nemohli přát: poměrně atraktivní soupeř, velký stadion a hlavně zápas v dojezdové vzdálenosti autem. Není divu, že o lístky byl takový zájem.

Nenasytnost fanoušků po dlouhém covidovém půstu byl naprosto jasný. Ihned po losu jsme já i Migueli začali dostávat dotazy ohledně možnosti nákupu lístků. Někteří si na poslední chvíli obnovovali členství a pár lidí do penyi nově vstoupilo.

Celkem 21 žádostí o lístek a k našemu milému překvapení jsme všechny lístky získali. Dobrá dojezdová vzdálenost způsobila jednu zajímavost: tolik lidí chtělo jet vlastním autem, že řidiči více hledali spolucestující, než naopak. Nakonec jsme se dohodli a "karavana" mohla vyrazit.

Sraz fanoušků blaugranas v centru města jsme tentokrát vynechali (mám pocit, že z naší penyi tam nakonec nebyl nikdo), abychom v klidu dojeli k obrovským parkovištím u stadionu. Byli jsme tam včas, tak jsme se vyhnuli obrovské zácpě, která se vytvořil už pár hodin před zápasem.

Co by to bylo za zápas v Německu bez piva a "wurstu", tak vystojíme frontu a: "Bohužel, nebereme karty." To nás trochu rozhodilo, ale "na stadionu to určitě půjde", říkali jsme si. Následuje první setkání s německou pořádkumilovností: "Tohle je brána 2 a vy musíte k bráně 3.", znamenalo, že jsme museli obcházet půlku stadionu, abychom po průchodu brány zjistili, že se stejně všichni fanoušci před stadionem potkávají. U dalšího stánku zase nepřijímají karty. "To by se v Německu nestalo," glosujeme situaci s vydatnou dávkou sarkasmu. Naštěstí jsme objevili jeden stánek, kde se dalo kartou platit, tak na pověstnou kombinaci nakonec došlo.

Fanoušci Eintrachtu jsou milí, přátelští a chtějí se s námi fotit. Když nám každý druhý říká, že se těší na zápas do Barcelony, že určitě pojede, tak vůbec netušíme, jaká invaze zasáhne Camp Nou a jakou ostudu si uděláme. Ještě pár fotek, pivo a jde se na stadion.

Waldstadion, dnes Deutsche Bank Park, je krásný stadion. Tradiční německý fotbalový stánek z šedesátých let, který byl umě zrekonstruován před MS 2006. Tribuny jsou krásně zaoblené, takže je vidět do všech stran a krom výkonu na hřišti lze stále sledovat i dění v hledišti.

Na rozdíl od mnoha jiných stadionů je sektor hostů hezky za brankou, je dost prostorný a s velmi dobrým výhledem. Když to srovnám třeba s předchozím výjezdem do Dortmundu, kde jsme byli namačkáni v úzkém výsek pod střechou Westfalenstadionu.

V sektoru se setkáváme se všemi českými posádkami a můžeme společně fandit. Přes neutuchající snahu jsme však po většinu zápasu přehlučeni domácími fanoušky. Bojovat s více než 40 tisíci velmi aktivními fanoušky není snadný úkol. Zápas zpočátku nenabízí moc fotbalové krásy, ale na nás je vidět, že si zápas chceme užít a tak zpíváme i po triviálních zásazích brankáře: "AN-DRE-TER-STEEE-GEN!"

Je to radost, že můžeme být na fotbale, dále se snažíme podporovat tým a po inkasované brance a povedeném střídání se začínáme dostávat do hry. Po krásné kombinaci Dembelého a Frankieho přímo před našimi zraky Ferrán srovnává. I přes následující tlak zesílený červenou kartou pro domácí se však obratu nedočkáme. S remízou jsme celkem spokojeni, protože netušíme, jak bude probíhat zápas na Camp Nou. A už vůbec nikoho z nás nenapadlo, že jsme zrovna viděli zápas budoucího vítěze Evropské ligy, kterým nebudou naši blaugranas.

Nakonec ještě jedna historka z "To by se v Německu nestalo!": Po odchodu ze stadionu nás pořadatelé velmi poctivě rozdělovali na vlak, nebo na autobus, ale snahy vysvětlit jim, že máme na parkovišti auto, byly marné. Museli jsme se téměř ilegálně protáhnout za zády pořadatelů a jít po silnici, abychom neskončili na nádraží.

Bohužel to byl poslední venkovní zápas evropských pohárů v letošní sezóně. Můžeme jen doufat, že ta příští bude úspěšnější a užijeme si spoustu zápasů v Lize mistrů.