José Samitier

Ve fotbalové historii nalezneme mnoho špičkových hráčů, které svět za jejich přínos plně neocenil nebo na ně postupem času jaksi zapomněl. To úplně tak není případ Josého Samitiera, ovšem i střípky jeho života často zůstaly jen mlhavou vzpomínkou. Zda za to mohou některé rozporuplné situace, těžko říci, každopádně Samitier je v Barceloně jedna z největších legend, druhý nejlepší střelec a zajímavý muž, jenž se výrazně podílel na utváření osudu katalánského klubu; přesto zavítal i do Madridu.

José, Josep nebo také Pepe Samitier Vilalta nastoupil v modročerveném dresu k 454 utkáním a vstřelil neuvěřitelných 326 branek, což se v klubu dosud podařilo překonat pouze Paulinu Alcántarovi. Na rozdíl od svého spoluhráče však Samitier ze začátku nepůsobil na pozici klasického útočníka - považován byl spíše za ofenzivního záložníka; na zádech nosíval číslo "10", pročež je logické, že na hřišti měl velkou volnost.

S míčem si rozuměl velmi dobře, výborně tvořil hru, měl velký fyzický fond, dokázal si najít správnou pozici a kromě citu pro zakončení vynikal také v akrobatičtějších dovednostech. Navíc ho zdobil perfektní výskok - a to měřil jen 172 cm - díky kterému si získal přezdívku "Muž kobylka". Mnohem používanější byl ale kvůli jeho hernímu stylu (a kopací technice) "Humr" a asi nejznámějším se stal jako "El mago", což snad ani netřeba překládat.

Cesta na vrchol
Samitier se narodil Barceloně 2. února 1902 a přestože se fotbalově prosadil jako dítě i teenager v menším klubu Internacional de Sants, nemusel čekat dlouho, aby si ho všimli v Barce. Vedení okamžitě přispěchalo se smlouvou, ke které přihodilo ještě hodinky a společenský oblek. To se psal rok 1919 a nadějnému talentu bylo 17. Připomeňme, že Barcelona do té doby získala třikrát Mistrovství Španělska, dnešní španělský Královský pohár, ale na další výhru čekala šest let.

Nicméně po příchodu Josého svitla velká naděje. V klubu působil už pátým rokem Samitierův kamarád z dětství, argentinsko-španělský fotbalista Emilio Sagi Liñán "Sagibarba". Přišel také slavný gólman Ricardo Zamora či útočník Félix Sesúmaga, později se přidal např. Ferenc Plattkó, který se stal po skončení kariéry koučem Blaugranas. A samozřejmě nemůžeme opomenout o šest let staršího Alcántaru, jenž oblékal barcelonský dres od roku 1912. Tento tým začal pomalu, ale jistě tvořit dějiny.

Samotným začátkem byl pro Samitiera, novopečeného reprezentanta "La Roja", i celou Barcelonu triumf v Mistrovství Španělska a také v Poháru Katalánska (který vybojoval tým v této éře ještě 11krát). V sezonách 1921/22, 1924/25, 1925/26 a 1927/28 se podařilo výhru v Královském poháru zopakovat. To již hvězda El Maga, jenž od roku 1928 nosil kapitánskou pásku, naplno zářila a tým Jacka Greenwella válel na novém, šedesátitisícovém stadionu Les Corts. Samitier si díky svým výkonům vysloužil nejtučnější plat ze všech fotbalistů ve Španělsku.

Roku 1928 startovala premiérová sezona La Ligy, na jejímž konci stanul jako vítěz ambiciózní celek z Katalánska, za který střílel ještě ambicióznější Samitier. Jenomže všeho moc škodí, trofejí začalo ubývat a do toho přišly následky celosvětové hospodářské krize, tedy snižování platů. To se Josému nelíbilo a v roce 1933 následovalo propuštění. Klub se to snažil zamaskovat prohlášením, že Samitier byl pro tým už moc starý, ale každému bylo jasné, odkud vane vítr. Svým způsobem se Samitier v tomto ohledu podobá Luisi Figovi, protože i on další část své kariéry spojil s Realem Madrid, tehdy Madridem CF.

Po 14 letech tedy z Barcelony odcházel Pan Hráč, střelec více jak tří stovek gólů a miláček fanoušků, jenž prožil úspěšnou éru, během které se vystřídalo šest koučů (Greenwell, Poszony, Kirby, Domby, Forns a Bellamy). Za nějakou dobu se do katalánské metropole vrátil a na lavičce slavil další úspěchy (ačkoliv přidal i pořádný skandál), ovšem nepředbíhejme...

Reprezentace
V roce 1920 vznikl první španělský národní tým kolem zvučných jmen jako Zamora, Sasúmaga, Pichichi, Belauste a pochopitelně Samitier, který získal na Olympijských hrách v Antverpách stříbrné medaile. José ve španělské reprezentaci pokračoval ještě 11 let, zasáhl celkem do 21 zápasů a dal dva góly.

Stejný počet startů zaznamenal i v trikotu Catalan XI (který oblékal spolu s Alcántarou), střelecky se mu ale dařilo výrazně lépe, neboť se trefil 15krát; dlužno dodat, že v tu dobu se na statistiky příliš nedbalo. Tomuto mužstvu dopomohl ve 20. letech k zisku třech pohárů Princep de Asturies - nejpamátnější zápasy sehrál ve finále roku 1924 proti výběru Kastilie. První duel skončil 4:4 a Samitier zaznamenal dvě branky. Druhý Katalánci vyhráli 3:2 a Samitier k tomu přispěl jedním gólem.

Derniéru v katalánské reprezentaci prožil 19. ledna 1936 na Les Corts v zápase s SK Židenice - dnešní Zbrojovka Brno. Svou trefou zařídil remízu 1:1 a mimochodem, výtěžek zápasu prý šel přímo jemu.

Samitier a El Clásico
José Samitier je pátým nejlepším střelcem slavné konfrontace mezi Barcelonou a Realem Madrid. Sedmkrát skóroval za Blaugranas, třikrát za Merengues - čtyři góly dal v lize a šest v poháru...

První El Clásico prožil roku 1926 ve čtvrtfinále nynější Copa del Rey. Předem to vypadalo na vcelku atraktivní souboj, ale jak se později ukázalo, Barca svého soupeře naprosto roznesla. A režíroval to samozřejmě magický Samitier, který dal v Madridu čtyři branky (hosté vyhráli 1:5) a doma přidal další dvě (3:0).

Další Gran Derbi, do kterého zasáhl a ve kterém skóroval, se datuje na 3. duben 1932, kdy Barceloně dopomohl jedním gólem alespoň k remíze 2:2. O jedenáct měsíců později už nastoupil za Bílý balet a věřte nebo ne, byly to jeho dva góly, které zařídily Realu výhru 2:1. Na konci ledna 1934 ještě jednou rozvlnil barcelonskou síť při vítězství 4:0.

Madrid CF a exil ve Francii
V brance Zamora, v útoku Samitier. Tak to klapalo v nejednom týmu a ani tehdejší Madrid CF nebyl výjimkou. Ricardo Zamora, po němž je dnes pojmenována trofej pro nejlepšího gólmana La Ligy, přestoupil do hlavního města Španělska v roce 1930 a Samitier se k němu připojil ještě v sezoně 1932/33, ve které i díky několika jeho zásahům slavil madridský celek ligový titul a rival z Barcelony skončil až čtvrtý.

V následujícím ročníku, kdy Madrid CF získal španělský pohár, se El Mago krátce potkal s trenérem Franciscem Bru, který v mládí hrával také za Internacional a ještě před Samitierem působil v Barceloně... Samitier nicméně po sezoně dočasně pověsil kopačky na hřebík a zkusil své štěstí na lavičce Atlétika Madrid. Ve 34 letech.

Uprostřed sezony roku 1936 tak přišel na úkor Angličana Pentlanda trénovat Colchoneros, jenomže sestupu se nevyhnul. Nato začala ve Španělsku občanská válka a Samitier se dostal do velkých problémů, protože ho zatkla anarchistická milice. Byl naštěstí brzy propuštěn a na válečné lodi se dostal do Francie. Jeho útěk pak ještě propírala nacionalistická strana spolupracující s deníkem Marca.

V říjnu 1936 ho pod svá křídla přijal klub OGC Nice, díky čemuž se na trávníku znovu setkal s Ricardem Zamorou. I když s Nice nic nevyhrál, vydržel tři roky, během nichž vstřelil 47 gólů v 82 zápasech, a pak dal své hráčské kariéře definitivně sbohem. Ve Francii ještě zůstal a roku 1942 si v témže klubu zkusil trenérskou roli. Pak následoval v mnoha ohledech slavný návrat do Barcelony.

Radosti i starosti po comebacku k barvám blau a grana
S kým Barca triumfovala v lize podruhé? Jistě, s Josepem Samitierem. Stejně jako poprvé. Bývalé hvězdě klubu, která předtím zradila mnoho barcelonských srdcí, se podařilo stmelit řadu skvělých hráčů, z nichž se také později staly legendy. Posuďte sami: v brance Velasco, kterému kryl záda Ramallets, kapitán Gonzalvo III., pravé křídlo Basora, kanonýři Mariano Martín, César Rodríguez a další.

Samitierovi svěřenci dokráčeli v sezoně 1944/45 až k ligovému prvenství a navrch vyhráli také Eva Duarte Cup (Španělský Superpohár) nad Athletic Bilbao. Samitier sice roku 1947 s trénováním skončil, ale v Barceloně pokračoval (až do své smrti) jako manažer a scout. Tehdy se mu také povedlo přivést dalšího velkého fotbalistu - Ladislao Kubalu. Nicméně přes jedno velké "ale"...

Samitier byl blízkým přítelem diktátora Franca. Kubala v létě 1950 přijel s maďarským týmem do Španělska na tři přátelská utkání a bedlivě ho sledovaly oči Realu Madrid i Barcelony. Los Blancos se chystali předložit kontrakt, ovšem zvítězil Samitier a dodnes je osočován za to, že přestupu dosáhl hlavně díky vztahům s Francem, které dokládá mj. film ("Hvězdy hledají mír") natočený během Studené války na motiv Kubalova útěku a sloužil jako propaganda Francova režimu. Samitier a Kubala se dokonce v tomto filmu objevili. Tak či onak, Barca stála uprostřed další skvělé éry.

A mohla být ještě skvělejší, kdyby se povedlo získat Alfreda Di Stéfana. Ohledně přestupu legendárního forvarda z Buenos Aires nalezneme mnoho polopravd a někteří odvážnější tvrdí, že za neúspěšné jednání s Barcelonou může právě i Samitier, který hrál dvojí hru - jako scout Barcelony a rovněž Realu Madrid.

Di Stéfano nastupoval za kolumbijský Millionarios a když o jeho služby stáli Katalánci, kteří za něj dokonce zaplatili, vypadalo to zprvu dobře, ovšem platnou smlouvou se ohánělo River Plate, problémy dělali v Millionarios a hráče chtěl získat také prezident Realu Madrid Santiago Bernabeu. Sám Alfredo si po útěku z Argentiny myslel, že bude hrát za Barcu pod "přítelem Samitierem" a Kubalu již nazýval jako "bratr Ladislao", jenomže nakonec ve Španělsku rozhodla 17členná komise (s 12 zástupci Realu), že Di Stéfano bude hrát dva roky v Barceloně a dva roky v - pro málo úspěchů deprimovaném - Madridu, načež se ho prezident FC Barcelona Martí vzdal a rezignoval.

Na každém šprochu pravdy trochu, říká se. Mnoho věcí o Di Stéfanovi zůstane navždy zapovězených a pravděpodobně se nezjistí ani, jak moc velkou roli v jeho přestupu do Realu Madrid sehrál José Samitier. I přes úvodní protesty však culés na Samitierův přínos katalánskému klubu nezapomínají a budou si ho vždy pamatovat převážně v tom dobrém světle.

Díky, El Mago!
José Samitier Vilalta byl svůj, měl neduhy, které však přebíjí mnoho krásných chvil, jež věnoval Barceloně. Svého času to byl fenomén, jeden z nejlepších útočníků Evropy a také výborný trenér. Když 5. května 1972 zemřel, byla to tragédie, která hluboce zasáhla celé město a díky vlivu Francova režimu i většinu státu. Dokonce po něm 16. září 1993 pojmenovali jednu z ulic blízko Camp Nou...

Úspěchy

Hráčské - klub:
La Liga: 1928-29, 1932-33
Copa del Rey: 1919-20, 1921-22, 1924-25, 1925-26, 1927-28, 1933-34
Pohár Katalánska: 1918-19, 1919-20, 1920-21, 1921-22, 1923-24, 1924-25, 1925-26, 1926-27, 1927-28, 1929-30, 1930-31, 1931-32

Hráčské - reprezentace:
Copa Princep de Asturies: 1922, 1924, 1926 (za Katalánsko)
LOH 1920: stříbrná medaile (za Španělsko)

Trenérské:
La Liga: 1944-45
Eva Duarte Cup: 1945