O NĚKTERÝCH VÍME JEN DÍKY TOMU, ŽE JE MESSI PŘEKONAL

Posledních 10 let přineslo FC Barceloně mnoho trofejí a nezapomenutelných okamžiků. V počtu titulů, ocenění i celkového věhlasu jako by klub doháněl dřívější chudá léta. Nejen ale v počtu úspěchů napravuje katalánský velkoklub svoje záznamy. Za uplynulé desetiletí vyšlo mnoho knih a článků, které představují neznámá a zapomenutá období klubu.

Posledním odhalením je původ klubových barev blaugranas. Trvalo to 117 let. Ačkoliv proti názoru, že modro-granátové barvy byly převzaty od liverpoolského ragbyového týmu, se postavilo hned několik jiných teorií.

Jako první o klubových barvách informoval deník La Vanguardia 13. prosince 1899, který napsal, že jde o barvy červeno-černé. Zde však lze s jistotou říci, že šlo o omyl, neboť ve stejné době si tuto kombinaci zvolil klub Sociedad Los Deportes, a tak došlo k záměně.

První oficiální zmíňka tedy pochází až z roku 1924, kdy praotec katalánského sportu, Narcís Masferrer, popsal historii FC Barcelony. Ve své práci uvedl basilejský původ barev. Ačkoliv bylo řečeno, že Gamper za Basilej hrál jen krátce, na rozdíl od jiných švýcarských klubů, je podivné, že tuto myšlenku sám Hans Gamper nevyvrátil.

Stejně tak mohl učinit Arthur Witty, jehož vnuk představil spojení s ragbyovým týmem. Přitom Arthur působil v klubu od jeho vzniku až do roku 1953. Ačkoliv do té doby byla historie Barcy popsána jen výjimečně, přesto nikdo ze zakladatelů popsané teorie o původu nezpochybňoval.

Zároveň se při současném bádání zcela ignoroval názor jiného zakladatele klubu, Otto Meyera. Dle potomků tohoto německého obchodníka jejich otec vždy vyprávěl, že FC Barcelona převzala své barvy od německého klubu Heidenheim.

Původ klubových barev je možná největší záhadou historie FC Barcelony a asi se již nikdy nepodaří na 100 % říci, jak to bylo doopravdy. Faktem totiž je, že barvy blaugranas se hodili tak nějak všem přítomným zakladatelům klubu. Gamperovi díky Basilei, Meyerovi díky Heidenheimu, bratrům Wittovým díky ragby, bratrům Parsonsovým díky SF Barceloně, za kterou dříve hráli a všem vzhledem k tomu, že modrá a granátová byly v té doby symboly elity. Klub se tím odlišoval od svých rivalů.

Barvy klubu ale nejsou jediným tématem, který se dočkal svého osvětlení či minimálně představení veřejnosti. V posledních letech vyšly knihy a články o zavražděném prezidentovi Josepu Sunyolovi a údálostech roku 1936, o Paulinu Alcantarovi, o Kubalovi, Platkovi, Kocsisovi, Evaristovi či Villaverdem. Všichni patří mezi barcelonské legendy.

"Cílem je současným fanouškům představit hráče, kteří byly pro klub stejně důležití a stejně dobří, jako ti dnešní," říká Manuel Tomas, ředitel Centra do dokumentaci Barcelony a autor knihy o Césaru Rodriquezovi. "Mnoho culés se o hráčích jako je Kubala, Alcantara či César dozvěděla jen díky tomu, že Messi překonal jejich rekordy."

"Všichni tvrdí, že Les Corts byl pro klub malý díky Kubalovi a proto se postavil Camp Nou. Já si ale myslím, že to byl César, který přerostl Les Corts. On byl miláčkem ve 40. letech a začátku 50. let, Kubala jen sklidil ovoce," říká v nadsázce Manuel. "Možná je to rouhání, ale já na barcelonský Olymp řadím k Samitierovi, Kubalovi, Cruyffovi a Messimu i Césara." Tomas zároveň nabádá, aby se fanoušci více zajímali o historii Blaugranas. "Pokud nevíme, odkud přicházíme, nevíme, kam jdeme. To platí i pro fotbal."

"Když se zeptáte fanoušků, jestli dokáží vyjmenovat hráči Barcy pěti pohárů, málokdo bude vědět. A je to škoda. Barcelona má historii hodnou zapamatování," dodává Manuel Tomás. FC Barcelona