OSOBNOST JOAN GAMPER

V dalším pokračování článků o mýtech FC Barcelony se zaměříme na osobu Joana Gampera od jeho příchodu do města až po jeho smrt.

Hans Max Gamper Haessig se narodil 22. listopadu 1877 ve Winterthuru. V roce 1898 se na své obchodní cestě do Afriky zastavil v Barceloně u svého strýce Emilia Gaisserta a už se zde natrvalo usadil. Ačkoliv mu bylo pouhých 20 let, již vyzkoušel kromě fotbalu i atletiku, cyklistiku, rugby a i další sporty.

Stejně jako před tím v rodném Švýcarsku, i v Barceloně hledal podobně aktivní sportovce. Jeho první kroky vedly do Gymnázia Vila. Byl však odmítnut, protože byl cizinec. Což bylo v té době označení pro protestanta. Rozhodně ale nebyl žid, jak se lze v některých publikacích dočíst.

Oficiální verze hovoří o tom, že FC Barcelonu založil Hans Gamper. Již z minulých článků víme, že založení klubu bylo podstatně složitější a podílelo se na něm mnohem více lidí. Faktem ovšem zůstává, že Gamper se spojil s lidmi kolem novin Los Deportes a Gymnázia Solé, tedy s iniciativou Narciso Masferrera.

Dne 22. října 1899 vydal v novinách inzerát, ve kterém chtěl oslovit stejně smýšlející sportovce k založení nového klubu. První setkání budoucích zakladatelů klubu se uskutečnilo 29. listopadu 1899. Málokdo ale ví, že Gamper, co by korespondent curyšského sportovního týdeníku Schweizer Sportblatt, již 25. října informoval, že byl klub založen. Neuvedl ale žádný název. (Mimochodem jelikož často do Švýcarska posílal články o svých sportovních úspěších, psal je vždy ve třetí osobě.)

Stejně tak je veřejným tajemstvím, že další inzerát v Los Deportes vyšel 19. listopadu. Autorem byl sám Masferrer a stojí v něm, že: „Naši přátelé, Wild a Gamper, pokračují v organizování fotbalových zápasů. Dnes odpoledne na Hipodromu skládají týmy. Pánové, kteří chtějí patřit do této nové společnosti, jsou žádáni, aby přišli v úterý a v pátek od 9. do 11. hodiny večer a dozvěděli se o ušlechtilých záměrech organizátorů.“

O setkání z 29. listopadu pak 2. prosince informovala i La Vanguardia: „Definitivně byla založena společnost Foot-Ball Club Barcelona a radou, kterou tvoří Walter Wild, Hans Gamper, Luis de Osso a Bartemeu Terradas.“ O úspěchu korespondoval 6. prosince do Curychu i Gamper a tentokrát uvedl již jméno F. C. Barcelona a zároveň, že dojde k utkání s anglickými kolonisty.

Dne 13. prosince 1899 došlo ke spojení FC Barcelony Wilda a Gampera s FC Barcelonou anglických kolonistů kolem Johna a Williama Parsonsových. To vše pod ochranou rodiny Solé vlastnící gymnázium a v rámci asociace pod vedením Narciso Masferrera. Ten byl mimo jiné i sekretář federace gymnázií, kam byla FC Barcelony v prosinci 1899 registrována.

FC Barcelona byla na začátku malým celkem, ve kterém bylo kolem 50 členů. Klub měl jednoduchou a centralizovanou hierarchii, kdy hráči bylo členové vedení a zároveň vlastníci odpovědní za kapitál.

Joan, jak se mu později začalo říkat, měl v prvních letech velký význam jako hráč. V 54 zápasech dal 123 gólů. Na konci roku 1900 bylo ve městě již 8 týmů a vše nasvědčovalo tomu, že fotbal bude v příštích letech módní sport.

Jenže došlo ke sporům mezi španělskými členy Barcy a cizinci, což Gamper vyřešil tak, že opustil klub a vrátil se do Švýcarska. Netrvalo to ale dlouho a v roce 1908 se vrátil, aby FC Barcelonu zachránil. V té době měl klub pouze 38 členů a vše schylovalo k tomu, že bude rozpuštěn. Nebyl to ale problém jen Blaugranas.

Předpoklad, že fotbal se stane nejpopulárnějším sportem, se ukázal jako mylný a mnoho klubu tehdy zaniklo. Gamper po návratu zajistil nové domácí hřiště a také prosadil novou strukturu. Klub začal řídit jako firmu a oddělil od sebe sportovní stránku s ekonomickou a společenskou. Stejně jako při dalších návratech do čela klubu dokázal díky své pracovitosti a své popularitě Barcu zachránit. Byl také iniciátorem vzniku regionálních soutěží v Katalánsku.

Jeho obliba ale vyvolávala i nenávist. Nejen deníky v Madridu, ale např. i barcelonský novinář Adelardo Fernández Arias psali o tom, že Gamper byl zamilován do Angličana Sawyera a to natolik, že ho chtěl získat do týmu. Sawyer byl útočníkem Middlesex Wanderers, který s Blaugranas v dubnu 1914 odehráli 4 přátelská utkání.

Později se prokázalo, že Arias přijal úplatek z německého velvyslanectví v Madridu, aby o Gamperovi kriticky psal. Především podezření z homosexuality bylo velmi vážné. V té době šlo o něco, o čem se nemluvilo, i když to bylo všeobecně známé. Atleti, resp. gymnazisté byli popisováni jako novodobí antičtí sportovci. Psalo se o kultu ideálního těla či postavy.

Nařčení z homosexuality i s ohledem na předešlé rozbroje domácích katolíků s cizími protestanty Gamperovi hodně uškodilo. Přesto i tak se opět dokázal vrátit a opět se stát prezidentem FC Barcelony.

Ve 20. letech zažíval Joan s Barcou zlaté časy. V týmu působili hráči jako Alcantara, Samitiér, Zamora, Sancho, Plattkó atd., kteří vybojovali mnoho titulů. Počet členů překročil hranici 10 tisíc a slavnostně byl otevřen stadion Les Corts. Pětadvacáté výročí založení byl tak ideální čas na první zmapování historie FC Barcelony a to z ruky novináře Daniela Carbo.

Bohužel jeho dílo bylo glorifikací osoby Joana Gampera. Byl zde popsán jako otec zakladatel, člověk patřící do barcelonské buržoazie, který triumfoval ve sportovním, kulturním, politickém a společenském životě. A co je horší, mnoho historických prací se dodnes odkazuje na toto dílo.

V roce 1923 dokonal ve Španělsku generál Primo de Rivera převrat a vytvořil diktaturu. Známá je událost, kdy 14. června 1925 při utkání Barcelony s Jupiterem na Les Corts diváci bučeli u španělské hymny a hrála se oblíbená Orfeo Catalá.

Vláda jako trest zvažovala rozpuštění klubu, ale nakonec byl jen na 6 měsíců uzavřen stadion Les Corts (Další zápas hrála Barca doma až o Vánocích 1925.). Gamper navíc musel opustit post prezidenta a byl vyhoštěn do Švýcarska. Ohledně této události se často dočteme, že vyhoštění Joana byl následkem jeho předchozího boje a kritických ohlasů směrem k nové vládě, nikoliv pouze událost na Les Corts.

Pravdou ale je, že žádné neshody s diktaturou v té době neměl, ačkoliv je pravděpodobné, že postupem času by se kritickým stal. Před incidentem z června 1925 byl např. členem národní komise v okrese Barcelona, kterou vytvořila španělská vláda Primo de Rivery. A příkladů by bylo více.

Samotné Gamperovo vyhnanství navíc trvalo krátkou dobu. Jeho manželka Emma i jeho synové Marcel a Joan a jeho přátelé zůstali v Barceloně. Ani jeho podnikání ve městě neskončilo. Zanedlouho se vrátil, byť diskrétně jako divák, i na Les Corts. V květnu 1929, kdy byl prezidentem Barcy Tomás Roses, se vše schylovalo k návratu Gampera do vedení. Dne 23. května 1929 o tomto plánu informoval deník Gaceta Deportiva. Nikdo ze španělské vlády nebyl proti. Jenže ke jmenování již nikdy nedošlo.

Dne 30. července 1930 spáchal Joan Gamper sebevraždu. Důvody nikdy nebyly vysvětleny, ačkoliv se nejvíce hovořilo o depresích. Již v té době a následně i o mnoho let později, bylo prokázáno, že jeho sebevražda má spojitost s úmrtím jeho blízkého přítele, Juana Freye, který si den před tím také sám vzal život. Dokonce se objevily informace, že se na sebevraždách oba domluvili.

Gamperova smrt vyvolala ve městě obrovský rozruch a zároveň smutek. Pohřbu se zúčastnilo celé město. Klub mu vzdal hold hned několika kroky. Jeho busta byla umístěna na stadionu.

Postupně ale upadl v zapomnění. Jeho rodina o něm nemluvila, což několikrát potvrdili později Joanovy vnoučata. Následná občanská válka a poté nástup diktatury generála Franca neumožnily jakkoliv zmiňovat člověka, u kterého by bylo uvedeno „cizinec, Katalánsko, protestant a sebevražda.“ Tudíž mnoho let jako by nikdy neexistoval.

Nicméně v době, kdy byla oznámena výstavba nového stadionu, se jeho jméno opět objevilo. A to dokonce v národní publikaci vydanou vládou v roce 1954. Stálo zde, že byl: „Položen základní kámen Estadio Juan Gamper“. V té době to byl skutečně jeden z uvažovaných názvů. Nakonec byl stadion otevřen jako Nou Camp (nikoliv Camp Nou – takto byl stadion oficiálně pojmenován až za více jak 40 let). Poctou pro spoluzakladatele byl v roce 1966 vznik Trofeu Joan Gamper, o kterou se klub vždy v létě utká s některých z pozvaných týmů.

V posledních letech se začala postava Joana Gampera opět horlivě obhajovat a vyzdvihovat. Podobně jako v roce 1924 je popisován jak osamocený zakladatel s ideálním charakterem, kterého ohrožovali nepřátelé uvnitř klubu (d´Osso) i nepřátelé z vládnoucí diktatury (Primo de Rivera).

Gampera je jistě nutné uznávat jako člověka, jako sportovce a jako vůdčí osobnost klubu, ale především je nutné respektovat pravdu.