Setién: V Barceloně jsem nebyl sám sebou

Španělský deník El País zveřejnil rozhovor Vicente del Bosqueho s Quique Setiénem, ve kterém bývalý trenér Barcelony mimo jiné uvedl, že v katalánském velkoklubu nebyl sám sebou a že Leo Messi je pro trenéra složitým hráčem.

Del Bosque (DB): Lugo, Las Palmas, Betis a osm měsíců v Barceloně. Všiml sis velkého rozdílu v chování šaten těchto týmů?

Quique Setien (QS): Ano, ano. Zkušenost v Barceloně byla úžasná. Měl jsem příležitost zažít něco výjimečného. Řekl jsem hráčům, že jsem nikdy v takové šatně s nejlepšími hráči na světě nebyl.

DB: Trénoval jsi Barcelonu s Messim. A hned po prvním dnu jsi řekl, že jsi hrdý na trénink nejlepšího hráče na světě…

QS: Myslím, že Messi je nejlepší hráč všech dob. Byli tu další skvělí hráči, kteří byli velmi dobří, ale takovou kontinuitu jako on nikdo nezažil. Kdyby někdo, tak možná Pelé… Jednoho dne jsem mu řekl, že jsem čekal 15 let, než ho uvidím v Barce.

DB: Mluvil jsi hodně s Messim? Tvoje dojmy?

QS: Má i jiné než fotbalové stránky a jeho vedení je určitě složitější. O hodně složitější. To je ale neodmyslitelné pro mnoho sportovců, jak můžeme vidět v dokumentu Michaela Jordana (Poslední představení). Vidíte věci, které nečekáte.

DB: Můj přítel, trenér, který vedl Atlético, mi vyprávěl o konfliktu s jedním hráčem. Byla to situace „buď on, nebo já“. Řekl jsem mu, že ho brzy vyhodí. Hráč je většinou více bráněn než trenér.

QS: Je velmi zdrženlivý, ale nutí vás vidět to, co on chce. Moc nemluví. Ano, podívejte se… Po odchodu mám jasno v tom, že jsem v určitých chvílích měl rozhodnout jinak, ale nad vámi něco je: klub. A ten je nad prezidentem, hráčem, trenérem. Je to klub a jeho fanoušci. Oni zaslouží největší respekt a musíte dělat to, co je pro klub nejlepší. Existují miliony lidí, kteří si myslí, že Messi nebo jakýkoliv jiný hráč je důležitější než klub a trenér. Tenhle hráč, stejně jako další z jeho okolí, vyhrávali 14 let tituly a vyhráli všechno.

DB: Takže věta, kterou Tata Martino řekl Messimu: „Vím, že když zavoláš prezidentovi, můžeš mě kdykoliv vyhodit, ale nedávej mi to najevo každý den.“ - dokonale zapadá. Chtěl jsi mu to říct?

QS: Ano, tuhle větu jsem slyšel, i další. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co řekl Martino nebo někdo jiný. Zažil jsem to. Měl jsem dost zkušeností na to, abych mohl přesně posoudit, jaký on i ostatní doopravdy jsou.

DB: V kolektivních sportech na rozdíl od individuálních je nejdůležitější solidarita. A pokud jsou solidární i ti nejlepší, je větší šance na výhru. Pokud se například jednoho dne rozhodneš Messiho na půl hodiny vystřídat, protože je o zápasu rozhodnuto a důvěřuješ jinému hráči, pak by to měla být solidarita k týmu. Pokud ji někdo nemá…

QS: To je těžké, když si někdo zvykl vyhrávat. A když v sobě máte úzkost, že se vám to nedaří, hraje to ve váš neprospěch, bolí to. Po pravdě, ve fotbale jsou dnes brutální nároky, což ovlivňuje Messiho a další, kteří potřebují neustále vyhrávat, aby je splnili. Ale k vítězství samozřejmě nelze využít všechno. Je pravda, že existují hráči, jejichž vedení není snadné. Mezi nimi je i Leo, to je fakt. Musíte mít na paměti také to, že je to nejlepší fotbalista všech dob. A kdo jsem já, abych ho měnil! Pokud ho léta přijímali takového, jaký je a nezměnili to…

DB: Jde o to mít dobrý tým a tím pádem pro něj ten hráč bude mnohem lepší.

QS: Určitě je svým způsobem solidární. Problém je v tom, že vlastní perspektiva někdy může zavádět. Realita, ve které žijí, není realitou, ve které žijí ostatní. Pro ně a pro mnoho dalších lidí je důležitá pouze výhra a na ničem jiném nezáleží. Dokud z fotbalu neodejdeš a neuplyne několik let, neuvidíš jasně realitu života. Jsi ponořen ve svém světě, dostáváš zpětnou vazbu stále od stejné skupiny a pro ně jsou to náročné situace. Jsou to děti, kterým dáváme všechno.

DB: Zvenku to vypadá, že všechny míče mají stejný cíl, vypadá to, že si řeknou „když to nedám Messimu…“ Z toho se stává nepochopitelná servilita.

QS: Jsou chvíle, kdy to tak být nemusí. Nemusí mu vždy přihrávat. Musí se rozhodnout sami a převzít zodpovědnost.

DB: Nevím, jestli je zásahy tvého asistenta Edera Sarabii trochu nerozladily a namísto toho, aby se do ohně přilila voda…

QS: Vicente, první den jsem hráčům vysvětlil, jaký Eder je. Řekl jsem jim, že první, kdo se s tím musel smířit, jsem byl já. Je to dítě, které má čirou energii, prožívá fotbal intenzivně, ale je takový, jaký je. Teď ho nezměníme. Snažím se změnit některé jeho vlastnosti, protože ho mám velmi rád. Také vím, že přispívá skvělými věcmi a ty je třeba ocenit. Je to neobyčejný kluk. V den, kdy kamery zachytily ta slova, jsem mu řekl, že takový dojem zanechávat nemůže. Následujícího dne jsem mluvil s kapitány a omluvil se. Řekli mi, že je jim jedno, jestli křičí a upoutalo to jejich pozornost. Já nekřičím, nikdy jsem to nedělal. Někdy je dobré, když to někdo udělá, aby dodal intenzitu. Tréninky musí být jako zápasy. Mnozí oceňovali jeho charakter.

DB Myslíš, že v Barce jsi byl skutečným Setiénem, tím rebelem Quiquem, kterého nosíš v sobě?

QS: Neeee. Samozřejmě, že ne. Nebyl jsem sám sebou. Nemohl jsem nebo jsem to nevěděl, taková je pravda. Když podepíšeš s tak velkým klubem jako je Barça, hned víš, že to nebude snadné, i když máš nejlepšího hráče na světě. Pravda je taková, že jsem nemohl být sám sebou, ani jsem neudělal to, co jsem měl. Je pravda, že jsem mohl učinit drastická rozhodnutí, ale za tak krátkou dobu a po uzavření by nic nezměnily. Do té doby na tom byl tým dobře. Měnili jsme řadu věcí. Do uzavření jsme byli o dva body před ostatními. Když jsme se vrátili, začali jsme dobře na Mallorce, ale situace se komplikovala a šňůra Madridu byla mimořádná. Nakonec jsme pod tlakem selhali. Ale ve skutečnosti byly situace, které by se za jiných okolností a v jiném kontextu daly řešit jinak. Nebyl čas přemýšlet ani pracovat. Pokud bych učinil drastická rozhodnutí, mohla by nám ublížit. Měli jsme před sebou ligu, Ligu mistrů. Pak přišlo to, co přišlo, proti Bayernu…

DB: Cítíte se tím 2-8 stigmatizováni?

QS: Jsme tím nesmírně raněni, zapisuješ se do historie Barçy takovou porážkou. Beru svou část viny. Možná o tom jednoho dne něco napíšu. Poté, co mě vyhodili, jsem zjistil, že rozhodnutí bylo učiněno již před 2-8. Dozvěděl jsem se o všem.

DB: Máš chuť trénovat?

QS: Moc ne… Líbí se mi doma, u moře, se svými slavnými krávami. Už jsem překonal smutek.

DB: Jsem si jistý, že těch osm měsíců bylo také obohacujících.

QS: Vicente, nikdy mě neuslyšíš stěžovat si. Žiji fotbalem 40 let. Dokud jsem nepodepsal svoji první smlouvu, byl jsem poslíček v kanceláři. Vždy budu fotbalu vděčný za všechno, co mi dal.

DB: Když jsi přišel na lavičku Luga, veřejně jsi prohlásil, že jsi cruijffista. Stojíš si za svým pohledem na fotbal a když jsi šel v lednu 2020 do Barcelony, dokázal jsi, že jsi to neřekl jenom tak. Cruijffismus však nezůstal čistým cruijffismem V některých ohledech udělal krok zpátky.

QS: Trenéři jako Guardiola ho vylepšili.

DB: Myslíš? Guardiola změnil rozestavení. Za Cruijffa hráli tři obránci a Pep to přeměnil na dva nebo čtyři, záleží na úhlu pohledu.

QS: Když jsme hráli proti Cruijffově Barce, strávili jsme zápas běháním za míčem a to mi otevřelo oči. Jeden nahrál druhému, druhý třetímu a ten zas dalšímu… Takhle strávíte 80 minut a přemýšlíte, jak přimět soupeře, aby neměl míč tak dlouho. Pak jsem si uvědomil, že je to to, co chci. Od dětství se mi vždy líbilo mít míč na noze. Začneš něco budovat ve své hlavě. Proč se tohle děje? Protože se hráči nabízejí. Někdy to ani není o tom tolik běhat, ale zastavit se. Stále existuje spousta fotbalistů, kteří mají tendenci běhat a běhat. Někdy je lepší dobře si naběhnout. Neříkám hráči, jestli má běžet rychle nebo pomalu, ale když má vést míč, musí vést míč, nemůže přihrát. Hráči se musí rozhodovat, musí rozumět fotbalu.

DB: Dříve by nikdo nepochopil, pokud by Barcelona postavila dva defenzivní záložníky. Vždycky hrála s jedním. To se však změnilo. Cruijjfova Barcelona byla charakterizována dvěma křídelníky, aby dobře otevírala prostory a měla místo pro tvůrce hry jako Bakero.

QS: Úkolem bylo unavit soupeře a dostat míč dopředu, kde měla kvalitní hráče, kteří uměli hrát jeden na jednoho. Zároveň, pokud to bylo nutné, dokázali nahrát dozadu, ale to jste tehdy moc často nevídali. Nebo přenášet hru z jedné strany na druhou. V Barceloně byli trenéři, kteří se hodně změnili, a přestože chtěli zachovat filozofii držení míče, nesázeli na poziční hru, která je v klubu tak hluboce zakořeněná. Teď se všechno změnilo. Nejsou žádní hráči s tak dobrým čtením hry, jako tomu bylo dříve, když bylo více prostoru. Teď musí hrát jeden hráč proti třem, protože soupeři mají vše dobře nastudované. Taktický fotbal je dnes mnohem komplexnější.

DB: Navíc ve fotbale neexistuje jediný recept na vítězství. Protiútoky tu budou navždy, jsou povinností.

QS: Je jasné, že všechno to dává smysl a šampionáty byly vyhrávány díky různým stylům hry. Jsou týmy postavené k hraní a jiné k ničení. V Lugu, v Segundě B, mi řekli, že nedokážu hrát dobře. Řekl jsem jim, jaké jsou moje představy a že se nebudou měnit. A udělali jsme dobře.