VÝJEZD DO MADRIDU NA FINÁLE COPA DEL REY

Opravdu bohatou výjezdovou sezónu jsme zakončili v Madridu, kde jsme byli svědky dalšího triumfu FC Barcelony v Královském poháru.

Na tento zápas nás vyrazilo hned 7, ale proces přidělování lístků a vše kolem bylo opravdu hodně zdlouhavé a pro některé dost nervy drásající.

V roce 2015 jsme dostali sedm lístků (bylo 7 žádostí), v roce 2016 tři (3 žádosti), a tak po přidělení 3 lístků pro Socios nebyl důvod nevěřit, že se dostane na všechny zájemce nebo minimálně 2 či 3 žadatele. Bohužel opak byl pravdou a přišel šok – nebyl nám přidělen ani jeden lístek. Důvod je neznámý, a tak je vše pouze spekulace. Možná na tom měl určitý podíl fakt, že v roce 2016 nakonec ze tří zájemců vyrazil pouze jeden a dva lístky jsme tak odmítli, kdo ví.

Největší šok to byl zřejmě pro Gianniho, který už měl s námi zakoupeno ubytování i letenku. Naštěstí vše dobře dopadlo a nakonec nám ve druhém kole přidělili všechny 4 zbývající lístky, což pro mě bylo opravdu velké a milé překvapení.

Letenky do Madridu z Prahy se pohybovaly cca kolem 5 tisíc, což mi přišlo docela přijatelné. Gianni ale přišel s lepším řešením – letenky za pouhé 2 tisíce. Mělo to ovšem jeden háček – odlet byl z Budapešti. Někteří si možná říkají, v čem je problém? Proto bych rád připomněl naši poslední cestu, kdy stoletý sníh v Bratislavě a další komplikace cestu do Maďarska natolik protáhly, že nás od propásnutí odletu dělily pouhé 2 minuty. A ani cesta zpátky nebyla zrovna nejideálnější.

Pavel nakonec kvůli práci nemohl, a tak jel sólo až v sobotu. Do Budapešti jsme se tedy vydali ve složení já, Gianni, Martina a Stréc. A z Prahy vyrazil Martin a David.

Po předchozích zkušenostech jsme do Budapešti vyrazili již v 8:30 a byli na letišti ve 13:00, tedy téměř 4 hodiny před odletem. Je to sice docela brzo, ale aspoň to tentokrát bylo bez nervů a hlavně byl čas na pivečko. Musím říct, že během cesty kolem letiště a pak přímo na letišti se mi vrátilo opravdu hodně nepříjemných vzpomínek. Zkušený cestovatel Gianni si sice nachystal uzavíratelný sáček, do kterého se musí dát veškeré tekutiny, většinu tekutin ovšem zapomněl v tašce, a tak se kontrola mírně protáhla.

Po maďarském pivečku jsme se vydali k naší bráně. Tedy bráně... kdo někdy letěl z Budapešti s nízkonákladovou společností, tak ví, že se to nedá považovat za klasické brány. Jednalo se totiž o hangár bez jakéhokoliv vybavení či servisu.

I když byla fronta před vstupem do letadla obrovská, usazení všech trvalo opravdu krátce, a tak jsme vyrazili přesně na čas. Před námi byla celá řada volných sedaček, čehož využil Gianni, který si z nich udělal postel.

Okolí madridského letiště a okraj města nepůsobily nijak krásně – všude bylo pouze pole a bažiny. Letiště také nepatřilo k těm nejhezčím. Domů jsem poslal ještě z letadla sms, ve které ze srandy stálo: „Madrid, nějak to tu smrdí.“ Bohužel nakonec se ukázalo, že Madrid opravdu smrdí, což určitě váš pobyt v tomto městě nijak nezpříjemní. Z letiště jsme se vydali metrem k našemu ubytování. Obrovské fronty na lístky a ne zrovna ideálně vyřešené metro, ale k našemu apartmánu jsme dorazili přesně. I když bylo už kolem 9 večer, na teploměru svítilo 39 stupňů. Kromě dusna byl ve městě také nepříjemný pach, především moči. A to nemluvím o temných bočních uličkách, ale také o těch hlavních.

Jelikož bylo již pozdě večer, tak jsme kromě ubytování a nákupu stihli pouze jedno pivko a šli spát. V sobotu dopoledne byl na programu bazén. I kvůli bazénu jsme právě toto ubytování vybrali. V provozu byl sice oficiálně až od 1. června, ale ani to nás nezastavilo. Hlavně tedy Stréce, který skákal jednu bombu za druhou. Po chvíli za námi přišel jeden z obyvatel domu a španělsky se nám snažil vysvětlit, že do bazénu ještě nesmíme. Nerozuměli jsme mu téměř nic, tedy až na “mucho chloro“ což zopakoval asi 10x s potřebným důrazem a gesty. Z tohoto výrazu se stala hláška, která se s námi nesla během celého výjezdu. Ale její vtipnost bohužel těžko vysvětlit. K bazénu později přišel ještě jeden mladík, který nám španělsky dlouho něco povídal a vysvětloval. Nikdo z nás ho nezastavil, až po několikaminutovém monologu jsme mu řekli, že neumíme španělsky. Jen si povzdechl, mávl rukou a odešel. Mezitím Martin s Davidem navštívili Santiago Bernabeu. My ostatní jsme se rozhodli, že Realu nepřispějeme ani euro a na stadion se podíváme někdy v budoucnu v rámci El Clásica.

Na program přišel oběd a vaření se ujala Martina a Stréc Karel. Kdo by si chtěl představit, jak to vypadá, když vaří Stréc, ať si pustí díl Prostřena s Karlem nebo Kazmovu One Man Show. Je to dost podobné, i když Stréc je o něco sprostější.

Po obědě jsme se vydali do města. Přes pár náměstí a uliček jsme se dostali až k Vicente Calderon, tedy stadionu Atlética Madrid a dějišti blížícího se finále. Po cestě jsme si koupili šálu antimadridista, asi tu nejhezčí, co jsem kdy viděl. A tak jedna rada pro vás - kdo chce krásnou šálu s nápisem antimadridista, tak jedině v Madridu.

Potkávali jsme řadu fanoušků Alavésu a trošku se s nimi hecovali. Pak jsme se vydali k řece. No, k řece - spíš říčce, která občas připomínala bažinu. Po pivečku jsme vyrazili do NH Hotelu, kde jsme si vyzvedli lístky. K tomu byla potřeba také fanklubová karta, kterou dovezl Pavel právě až v sobotu.

S vyzvednutím tentokrát nebyl problém a pomalu jsme se vydali do fanzóny. Tam kromě Botigy a různých aktivit (například střílení gólů ter Stegenovi) byl také DJ a samozřejmě občerstvení. Rozdávaly se také nálepky – mimo jiné s Messim ve tvaru srdíčka, které pak Stréc rozdával madridským policistům.

Pak jsme se už vydali na stadion. Dlouhý hlasitý průvod plný chorálů a také alkoholu. Jeden z fanoušků se nás zeptal, odkud jsme, a když jsem mu řekl, že z Česka, jeho odpověď zněla – tak co tu děláte? Nedokázal pochopit, že na zápasy Barçy jezdí někdo i z takové dálky. Kousek od stadionu seděla řada Culés na kraji silnice a momentka krásně připomíná, jak vlastně fanoušci Barçy dostali svou přezdívku.

Těsně před stadionem u hospůdky Piramides probíhala další „fanzóna“, tentokrát i s účastí tvrdého jádra. Chorály, světlice a úžasná atmosféra. Vše jste mohli díky Strécovi sledovat i živě na Facebooku. Po tomto nahecování jsme se vydali přímo na stadion, kde nás ale asi půl hodiny zdržela policie.

Stadion Atlética zvenku příliš krásný není. Zevnitř už je to sice lepší, ale žádná sláva, a hlavně je mezi jednotlivými řadami strašně málo místa. Hlavní tribuna bohužel zůstala poloprázdná. Zřejmě za to můžou ceny, které začínaly na 240 eurech. Nebo také fakt, že tato místa se rozdávají sponzorům a ne každého asi takový zápas lákal.

Na stadionu ale i tak panovala úžasná atmosféra, na které se z větší části podíleli fanoušci Alavésu. Ti si připravili i choreo, stejně jako fanoušci Barçy. Nechyběly ani tradiční vlaječky. Po zahájení a samozřejmě vypískání španělské hymny se mohlo začít.

Několikrát na tribunách začali fanoušci Barcelony na někoho ukazovat a pokřikovat a atmosféra dost zhoustla. Jestli to bylo na fanoušky Realu nebo koho, nevíme. Na někoho takového řval i jeden nedaleko od nás a nakonec byl vyveden pro agresivní chování.

Atmosféra byla skvělá a o tu na naší straně se postaral především kotel za brankou, kde se sešli členové Boixos Nois, Blaugrana Army a dalších známých skupin.

Při tyči Alavésu nám dost zatrnulo, poté ale začaroval Messi a oslavy začaly. To jsme se ale dost přepočítali a tým z Baskicka téměř ihned srovnal. Naštěstí jsme v závěru poločasu vstřelili dva góly a bylo hotovo. Messiho gól určitě potěšil Stréce, který se vsadil, že pokud dá právě Argentinec gól, tak se ostříhá dohola.

Hymna, ale také Campeones, Campeones už se linuly vzduchem. Po předání trofeje si děkovačku nejvíce užíval Umtiti, který mezi fanoušky hodil kromě kraťasů také své kopačky. A stejně tak učinili také Vidal a Paco. A právě Vidal byl nejčastěji vyvolávaným hráčem a dost si to užíval. Ani Messi, Iniesta nebo končící Enrique nedostali takové ovace jako konečně zdravý Aleix Vidal. Vše si to zaznamenal na své GoPro. Gerard Piqué nezapomněl na svou tradici a na památku si ustřihl kus sítě. Při této činnosti ho fotilo asi 50 fotografů.

Kromě hráčů slavily na hřišti také jejich ratolesti. Největší atrakcí se kromě Thiaga stali synové Piquého a Busquetse, kteří si kopali v malém vápně. Dost nás ale napínali, a ne a ne dát gól, i když jsme je k tomu hlasitě tlačili. Nakonec asi po dvaceti minutách dostal míč za čáru malý Enzo a fanoušci byli v euforii a znovu se slavilo, jako kdyby dal někdo gól přímo v zápase.

Na stadionu jsme byli nejdéle, jak jsme mohli, ale jelikož už byl téměř prázdný a zhasínala světla, vydali jsme se slavit do ulic. Nejprve jsme se vrátili k nám na ubytování, kde jsme si přiťukli šampaňským, pak také pivem a Jägermeisterem, a vydali se do města.

První zastávka byla na kebabu. Mlácení do stolu a zpívání Alé alé alééé se zaměstnancům příliš nelíbilo, ale byli naštěstí shovívaví. Pak jsme se vydali dále a na náměstí viděli krásnou kancelářskou židli. Pavel neváhal, sedl si na ni a my ho vezli, zpívajíce barcelonské chorály. Majitel židle se ovšem o ni brzy přihlásil.

Pak přišel na řadu trošku drsnější moment, kdy jsme byli svědky krádeže. Černoch se s jedním chlapem přetahoval o peněženku, jeho přítelkyně se dovolávala policie a vše sledovalo dalších asi 5 černochů. Nebyla to zrovna příjemná zkušenost, naštěstí vše po menší potyčce dobře dopadlo.

O kousek dále stálo pár bezdomovců. Jeden z nich měl na sobě dres Ronalda a to si samozřejmě nemohl Stréc nechat ujít. Několikrát kolem nich proběhl, imitoval známou oslavu Ronalda a u toho řval „Cristiano“. Došli jsme až na Placa Mayor - vyhlášené náměstí, které ovšem není moc hezké a k vidění tu není téměř nic. A i zde to silně zapáchalo močí. Navíc už bylo vše zavřené, a tak jsme upíjeli svého Jegra a pivko. Stréc chtěl oslavit titul také po barcelonsku a tak vylezl na jednu z lamp. Pak se naše cesty rozdělily, jelikož jsme skoro každý bydleli někde jinde. Zpátky jsme se vydali já, Martina a Stréc, a jak jinak – ztratili jsme se. Mírně připití, jedna špatná odbočka a už to bylo. A Google ne a ne poradit. Naštěstí jsme se po pár minutách vymotali, ale v této chvíli jsem nebyl nejklidnější, zvlášť když jsme byli před chvíli svědky přepadení a celkově se v ulicích potloukalo až moc podivných existencí. Říkal jsem si, že jestli se dostanu na ubytování se všemi orgány, bude to úspěch. A povedlo se.

V neděli jsme si přispali a při vaření oběda nás Stréc bavil dalšími, bohužel nezveřejnitelnými historkami jako „kočičí hřbet“ a podobně. Odpoledne jsme vyrazili do města. Na programu byl především královský palác, který ovšem není nikterak působivý a osobně jsem čekal mnohem víc. Zpestřením byl borec, hrající na harmoniku, kterého neustále hecoval Stréc. Ten také rád skáče všem turistům do záběru při focení. A tak nejeden Japonec si domů odveze památeční fotku se Strécem.

Večer jsme seděli u pivečka na pokoji a dostala se k nám zajímavá informace. Na Calderonu probíhá rozlučka se stadionem a co hlavně – hraje tam také Ronaldinho. Bohužel jsme to zjistili až po konci zápasu a asi si dokážete představit, jak jsme se cítili. Především já a Stréc, protože Ronaldinho je pro nás bůh a vidět ho naživo hrát je sen, který se nám zatím nesplnil. Bohužel info o tomto zápase bylo prakticky nulové. Ale vše si snad vynahradíme již za pár týdnů na Barça Legends na Camp Nou.

V pondělí bylo na programu náměstí Cibeles, kde své tituly slaví Real Madrid, a především park Retiro. U náměstí probíhala nějaká akce, na pár papalášů mířilo asi 6 kamer a chybělo opravdu málo, aby se k nim přidal i Stréc se šálou antimadridista. Po cestě jsme také potkali fanouška PSG, na pokřik Remontada se sice otočil, ale moc nadšeně se netvářil. Abych na Madrid neházel jen špínu (té už je tam dost) došli jsme k opravdu nádhernému parku.

Park Retiro je jednoznačně nejhezčí místo v Madridu, i když konkurence není příliš velká. A taky jediné místo, které v Madridu nesmrdí. Ano, je to tak. Možná si někteří budou myslet, že to píšu o Madridu schválně, ale ještě jsem nenavštívil město, které by na každém kroku, i u nejznámějších památek, byla cítit moč.

Po pivečku v parku jsme se vydali k Santiago Bernabeu – udělat si promo fotky. I když se to tady jen hemžilo fanoušky Realu – fotce s fakáčema a šálou antimadridista jsme prostě nemohli odolat. A potkali jsme zde i pár fanoušků Barçy. Jeden týpek za mnou dokonce přiběhl, aby si půjčil šálu a také si udělal fotku.

Pak jsme se vydali do El Corte Inglés, tedy velkého nákupního centra, které bylo ale naprosto otřesně vyřešené a nepřehledné, a najít tady normální restauraci bylo nemožné. Chvíli, i když omylem, jsem se dokonce ocitl za pokladnou jedné prodejny. V obchodě jsme potkali borce, který s pozdravem visca el Barça za námi přišel, aby se pochlubil fotkou s Danim a Neymarem.

Když nebyla k dispozici restaurace, dali jsme si kebab, který jsme ovšem také hledali dost dlouho. Následně jsme se již vydali na letiště, kde jsme sledovali jmenování Valverdeho novým trenérem Barçy. Odlet za podivných zvuků letadla naštěstí dopadl dobře. Jelikož jsme do Budapešti dorazili až po půlnoci, ještě jsme zde strávili noc a domů se vydali až v úterý ráno.

Byl za námi další úžasný výjezd ve skvělé partě. Bohužel obrovským zklamáním bylo zapáchající město, kde toho k vidění opravdu moc není. Vše ale vynahradil super zápas v elektrizující atmosféře. Být na stadionu při zisku trofeje a při následných oslavách je opravdu nezapomenutelný zážitek. A jsem rád, že zatím všechna tři finále s mojí účastí dopadla vítězně. A taky, že jsme si výsledkově spravili chuť po posledních venkovních výjezdech do Paříže a Turína.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníkům, tedy Martinovi, Davidovi, Pavlovi a především pak Giannimu za zařízení letenek, ubytování a zajištění odvozu do Budapešti (tentokrát poklidného), Martině za skvěle uvařená jídla, no a samozřejmě Strécovi, který každý výjezd zpestří.

Visca el Barça i visca la Nostra Penya!

Tomáš “Migueli“ Škurek

Penya Barcelonista Lleó de Dues Cues