VÝJEZD NA FINÁLE COPA DEL REY

Poprvé v historii se finále španělského poháru s účastí FC Barcelony konalo na Camp Nou a ve stotisícovém kotli nechyběl ani náš fanklub.

Pár výjezdů už jsem tuto sezónu měl za sebou a další jsem neplánoval, když se však rozhodlo o místě konání finále Copa del Rey, rychle jsem svůj názor změnil. I když jsem ze začátku váhal, Gianni byl rozhodnutý od začátku a naštěstí přesvědčil i mě. Až s postupem času jsem si začal uvědomovat, jaká příležitost se nám naskytla. Kromě samotného zápasu byla i velká pravděpodobnost, že budeme při předávání trofeje, posledním zápasu Xaviho na Camp Nou a následných oslavách – jak na stadionu, tak u Font de Canaletes. 

Jak má ovšem náš milovaný klub zvykem, lístky na takové zápasy přiděluje až těsně před utkáním a jelikož jsem nebyl co se týká získání lístků na takto prestižní zápas příliš velký optimista, s letenkami a ubytováním jsme čekali až do poslední chvíle. Kromě čekání na lístky se objevila ještě stávka a tak se mohlo stát, že tento zápas odloží nebo úplně zruší. Naštěstí k tomu nedošlo a o pár dní později přišla i další radostná zpráva – našemu fanklubu bylo přiděleno 7 lístků. I když se to nezdá, je to na takový zápas opravdu vysoké číslo a tak se znovu dostalo na všechny žadatele z řad naší Penyi.

S letenkami nebyl problém – ty jsme koupili z Bratislavy do Girony – pro mě překvapivě za velmi přijatelnou cenu. To s ubytováním už to bylo o něčem jiném. Zápas se hrál na konci května, kdy už je v Barceloně plno turistů a k tomu navíc měly dorazit desetitisíce fanoušků Athleticu. Sehnat tak nějaké ubytování v centru Barcelony či jeho blízkém okolí za rozumnou cenu bylo téměř nemožné. Zvolili jsme proto ubytování v Badaloně a volba to byla skvělá. Nádherný byt s výhledem na moře za rozumnou cenu. Navíc i zde vede metro a tak nebyla s dopravou žádná starost.

Zápas se pomalu blížil, doladili jsme poslední detaily a mohli vyrazit. S Giannim jsme vyrazili brzo ráno z Křenovic, v Brně nabrali Pavla a zamířili směr Bratislava. Cestou po Bratislavě se mi začaly vracet nemilé vzpomínky na cestu do Budapešti, naštěstí tentokrát se nám stoletý sníh vyhnul a tak jsme v pohodě dorazili na letiště s dostatečným předstihem. Gianniho to evidentně nudilo, raději by opět dorazil k odletové bráně dvě minuty před uzavřením, já byl však nadmíru spokojen. Už zde jsme potkali prvního fanouška Athleticu, kterých do Barcelony nakonec dorazilo opravdu hodně.

Po příjemném letu jsme dorazili do Girony a nasedli na první autobus do katalánské metropole. Cesta to bylo pohodová a už za hodinku jsme se z autobusu mohli kochat krásami Barcelony a viděli jsme například Tower Agbar, Disseny Hub, Sagrada Familia či La Monumetal. Dorazili jsme na Estacio del Nord a metrem se vydali do Badalony, kde nás vyzvedla naše hostitelka Radka. Po ubytování v krásném a příjemném bytě s obrovskou terasou s výhledem na moře jsme byli přivítáni katalánským šampaňským Cavou a drobným občerstvením. Vyzvedli jsme čtvrtého člena naší skupiny Martina a vydali se na pláž.

Po krátké procházce a nákupu v supermarketu s názvem Dani&Xavi jsme se vydali k Sagrada Familia. Tento barcelonský skvost roste den ode dne a začínám věřit, že v roce 2026 bude skutečně dostavěn.  Když návštěva Barcelony, tak i českého Pivobaru, kde se všichni členové fanklubu měli setkat. Na místě byl již Kuba, který zde už téměř rok bydlí a tak bylo opravdu o čem diskutovat. Následně dorazil i Patrick a tak jsme byli téměř kompletní. Chyběl už jen prezident našeho fanklubu Valdo, který nakonec nedorazil, jelikož cestoval s rodinou a tak měl jiný program než pár vychlazených piv. Velkým překvapením bylo zjištění, že dva členové našeho výjezdu ještě nikdy nenavštívili zápas Barçy a tak první utkání, které měli vidět naživo, mělo být finále španělského poháru, tedy jeden z největších zápasů – slušný začátek. Po pár Plzních jsme vyrazili zpátky na byt, kde jsme ještě zkusili Estrellu, abychom mohli porovnávat. Plzeň přece jenom o trošku vede.

Druhý den se naše cesty rozdělily. Pavel s Martinem vyrazili do Parku Guell a my s Giannim jsme se vydali do centra nasát atmosféru. Z Passeig de Grácia jsme šli přes Placa Catalunya podívat se na Palau de la Música Catalana a kolem Barcelonské katedrály jsme dorazili na Ramblu. Po povinné zastávce na trhu La Boqueria jsme se vydali dolů k přístavu. Fanoušci Athleticu byli všude a poctivě se připravovali na zápas v barech a restauracích. V přístavu měli obsazenou i jednu loď, kde se jich stovky scházely a zpívaly chorály. Opravdu úžasná atmosféra, jen fanoušci Barçy moc nebyli vidět, tedy zatím. Po přístavu a prostoru u World Trade Center, odkud hráči vyrážejí na svou cestu otevřeným autobusem po úspěšných sezónách, jsme se vydali zpátky do Badalony na pláž. Moře bylo velmi studené, i tak jsme se nakonec odhodlali a vlezli tam – ne na dlouho.

Zápas se pomalu ale jistě blížil a tak jsme vyrazili do fanzóny. I když některé vozy metra ještě pamatují debut Johana Cruyffa, drtivá většina vozů je krásná a čistá (když v nich zrovna necestuje nějaký Madridista) a tak je to spolehlivě nejpohodovější a nejlepší způsob jak cestovat po Barceloně. V metru byly stovky fanoušků Athleticu a my, a tak začali zpívat popěvek ve stylu – vloudil se nám tu Blaugranas a snažili se nás z metra dostat. Vše však bylo myšleno ze srandy a atmosféra se nesla v přátelském duchu. Metrem se nesly chorály Athleticu a vypadalo to, že Baskický tým je domácí celek nejen na papíře. To vše se však změnilo s příchodem do fanzóny vedle Camp Nou, kde už byly tisíce fanoušků Blaugranas.

Ve fanzóně byly různé atrakce, občerstvení, ale hlavně obrovský stan, kde se sešly stovky fanoušků Barçy včetně Boixos Nois. Atmosféra byla naprosto elektrizující. Zpívaly se téměř všechny chorály, hymna, zapalovaly se světlice. Byly vidět i dýmovnice v barvách Barcelony, bouchaly dělobuchy. Atmosféra byla opravdu úžasná a už se zdálo, jako by bylo po zápase a slavilo se vítězství. Hlavně při zpívání Boti, boti, boti, Madridista qui no boti, hymny a I si tots aninem byla atmosféra naprosto nepopsatelná. Za chvíli přišlo na řadu zpívání i mého oblíbeného chorálu Madrid se quema, se quema Madrid, které bylo doprovázeno zlatým hřebem programu – pálením dresu Realu Madrid. Fandění ve fanzóně byl opravdu zážitek, ale to nejlepší nás teprve čekalo.

Předávání lístků se blížilo a tak jsme se z fanzóny kolem Camp Nou vydali k La Masii. Kvůli mylné informaci, že ulice u La Masie je uzavřená (díky Patricku) jsme se snažili dovolat Valdovi, abychom domluvili jiné místo – bezúspěšně. Čas předání lístků se blížil, Valdo měl mobil vypnutý a tak nervozita mírně stoupala. Po chvíli se náš prezident ozval, že bude mít zpoždění, ale že lístky má. Sraz jsme změnili k Acess 18, tedy straně stadionu, která patřila převážně fanouškům Blaugranas. Na příjezd hráčů Barçy jsme nečekali, měli jsme však štěstí na příjezd hráčů Athletic Clubu. Prezident fanklubu dorazil, lístky byly předány a my se tak mohli vydat na Camp Nou.

I když Valdo prošel s vlajkou fanklubu bez problému, já samozřejmě tu svou musel ukázat a musela být „schválena“ před vpuštěním na stadion. Na místech nás kromě kartiček na chystané choreo čekala i klasická vlaječka. Připevnili jsme vlajky fanklubu a kochali se nádherným stadionem, který se pomalu plnil. Hráči se začali rozcvičovat a atmosféra byla už v této době naprosto úžasná. 

Zápas se blížil a atmosféra houstla. Hráči nastoupili na hřiště a na řadě byla španělská národní hymna. Mně se tato hymna hodně libí a nenávist ke Španělsku jako Katalánci necítím, a tak jsem si chtěl hymnu vychutnat – neslyšel jsem ani jeden tón. Hvízdot a bučení bylo naprosto ohlušující a ještě nikdy jsem nezažil tak hlučnou atmosféru. Před zápasem jsem v médiích četl i zprávu, že ty, kteří budou během hymny pískat, vyvedou ze stadionu – museli by vyvést asi 90 tisíc lidí… Proběhlo i nádherné choreo a zápas mohl začít.

I když už se začínám opakovat, tak atmosféra byla naprosto úžasná a elektrizující a byl to zatím jednoznačně zápas s nejlepší atmosférou, jaký jsem navštívil. Na Camp Nou tentokrát nebyli žádní turisté, ale pouze fanoušci a bylo to znát. Sektor Athleticu (vlastně celá polovina stadionu) fandil jako jeden muž. To náš sektor se občas neshodl a byly slyšet i dva chorály najednou, ale jinak bylo fandění a podpora ze strany fanoušků Blaugranas skvělé a fandilo se opravdu hodně. Nesprávně neuznaný gól Neymara sice mrzel, ale jen do té doby, než Lionel Messi předvedl své umění. Famózní sólo a jeden z nejlepších gólů jeho dosavadní kariéry znamenal vedení 1:0. Fakt, že byla FC Barcelona vedena jako venkovní tým, zmátlo i pořadatele, a tak na světelné tabuli a obrazovkách na stadionu byl připsán gól Athleticu. 

Skvělý zápas, který kromě spousty dalších celebrit sledoval i Migueli (na stadionu tak byli hned dva), pokračoval a po gólu Neymara už jsem začínal být v klidu i já. Rozhodčí si neodpustil pár chyb, což v katalánštině hodně hlasitě komentoval Valdo. Ve druhém poločase přidal svůj druhý gól Messi a mohlo se začít slavit. Stadionem se neslo Campeónes, Campeónes a double byl opravdu blízko. Po snížení typického Baska Williamse na 1:3 přesto přišla mírná nervozita. Gianni tipoval výsledek 3:3 a přál si penalty, to se naštěstí nestalo. Athletic si další větší šance nevypracoval. Bohužel zápasu trošku uškodila strkanice a když už to vypadalo, že se bude opakovat rok 1984, vše se naštěstí uklidnilo a mohlo se pokračovat. Chvíli se zdálo, že někteří fanoušci vběhnou na hřiště, ale odvahu nakonec nikdo nenašel. I na to ale byli pořadatelé, kterých bylo mnohem více než na klasické ligové zápasy, připraveni – všichni dokola drželi mezi sebou lano a tak by každého odvážlivce snadno zastavili. I když na zkušenější borce jako Jimmy Jump by to určitě nestačilo. I když atmosféra dost zhoustla, nakonec se už bez větších problémů zápas v klidu dohrál a oslavy mohly začít.

Proběhlo předání trofeje a následná děkovačka. Fanoušci Athleticu už opustili stadion a tak se Camp Nou nesli výhradně oslavné chorály Blaugranas. Hráči donesli trofej až k našemu sektoru a nadále se slavilo. Kromě klasických chorálů se vyvolával Messi – hrdina finále a samozřejmě Xavi Hernandéz, pro kterého to byl vůbec poslední zápas na Camp Nou. Gerrard Piqué ještě zorganizoval několik mexických vln a za pokřiku Sí, sí, sí nos vamos a Berlin oslavy pomalu končily. 

Ještě jsme posbírali „pár“ vlaječek, kterých si dost fanoušků nevážilo a nechalo je na místě a vyrazili ke znaku naší Penyi udělat si tradiční fotku. Následně jsme se vydali na Ramblu k Font de Canaletes, kde se slaví zisk každé trofeje. Už v metru byla skvělá atmosféra. Na Ramble slavily tisíce fanoušků a opět byly k vidění dýmovnice a světlice stejně jako ve fanzóně před zápasem. Tentokrát bylo posilněno alkoholem ještě více lidí a tak byla místy atmosféra ještě bouřlivější. Jeden fanoušek si samou radostí rozmlátil plnou plechovku piva o čelo, ale jsem si docela jistý, že toho ráno litoval. Chorálů se zpívalo opravdu hodně a když už to vypadalo, že budou oslavy končit – vylezl jeden z členů Boixos Nois na Font de Canaletes, zapálil světlici, rozezpíval celý dav a vše začalo nanovo.

V neděli vyrazili Pavel s Martinem na Camp Nou tour a my se vydali znovu na pláž. Večer byl pak plán jasný – zápas Barçy B. Legendární se stala cesta metrem ke Camp Nou, kdy po chvíli nastoupila rodinka Japonců. Japonec fotil své dítě u tyčky v metru. Kdyby udělal jednu či dvě fotky, tak bych to docela chápal, ale on udělal více fotek, než já na Camp Nou. Dokonce si klekl a různě měnil pozice, aby měl co nejlepší záběr svého dítěte u železné tyčky. Show však neskončila, po desítkách fotek přišlo na řadu focení manželky, která v černých šatech a kozačkách pózovala u tyče ještě déle než děcko. V tu chvíli jsme už s Giannim oba brečeli smíchy. Po rychlém projití ráje pi*ovin (dokonce si zde můžete koupit trošku trávy ze stadionu za „pouhých“ 10 euro), tedy pardon Botigy jsme „koupili“ lístky na Barçu B. Ty se překvapivě prodávají ještě ve starých pokladnách podél Camp Nou a nikoliv naproti Botigy u Palau Bluagrana, tak jako všechny zbývající lístky. Jako členové oficiálního fanklubu máme vstup na Barçu B zadarmo a tak nás lístek nestál ani euro a dokonce je na každém lístku jméno fanklubu i číslo člena. Barça B letos hraje o záchranu a to se podepsalo i na návštěvě. Na Miniestadi si našlo cestu pouze 1700 fanoušků. Zápas byl sice zajímavý a potěšil účastí hráčů, kteří již mají zkušenosti s áčkem jako Munir, Sandro či Dongou. Bohužel výkon ze strany Blaugranas, především její obrany byl tragický a tak po prohře 2:5 se loučí s druhou ligou. Po zápase jsme se ještě kochali Camp Nou a kdybychom prokázali trochu iniciativy, tak jsme se mohli vyfotit s Halilovićem, ale nějak se nám nechtělo. Možná toho budeme v budoucnu litovat, pokud z něho vyroste velká hvězda.

Následně jsme se vydali na Placa Espanya a k Font Mágica. Po chvíli kochání jsme zamířili zpět na byt a naposledy si vychutnali Estrellu na terase s výhledem na moře. Brzo ráno jsme vyrazili do Girony a po pohodovém letu jsme se vydali směr Brno. Borec, který nás vyzvedával z letiště a vezl k parkovišti, kde jsme měli zaparkované auto, se ptal na zážitky a ve které hospodě prý máme naplánované sledovat finále Ligy mistrů, odpověď zněla – v Berlíně!

Máme za sebou další úžasný výjezd, tentokrát na vítězné finále Copa del Rey na Camp Nou s elektrizující atmosférou. Následné předávání trofeje a také oslavy na stadionu a na Ramble. Věřím, že i následující výjezdy našeho fanklubu budou stejně úžasné, i když podobný zápas na Camp Nou se asi nebude jen tak opakovat.

Závěrem bych chtěl poděkovat Giannimu za zařízení letenek a ubytování, a hlavně za návrh na tento famózní výjezd. Valdovi za obstarání lístků. A Pavlovi, Kubovi, Martinovi a Patrickovi za účast na tomto výjezdu.

Visca el Barça i visca la nostra Penya!

 

Tomáš “Migueli“ Škurek

1. viceprezident

Penya Barcelonista Lleó de Dues Cues