VÝJEZD NA FINÁLE LIGY MISTRŮ ANEB SPLNĚNÝ SEN

FC Barcelona se poosmé ve své bohaté historii dostala do finále PMEZ respektive Ligy mistrů. Sezóna snů z pohledu Blaugranas měla mít svůj vrchol v Berlíně a stejně tomu tak bylo z pohledu našeho fanklubu, který na nejprestižnější zápas na světě dostal čtyři vstupenky.

Kapacita Olympijského stadionu v Berlíně sice činí cca 75 tisíc diváků, fanouškům Barçy však bylo přiděleno pouze necelých 20 tisíc lístků a vzhledem k počtu socios a penyí jsou 4 vstupenky na tento zápas opravdu vysoký počet. Žádná jiná Penya nedostala více lístků.

Kris s Giannim vyrazili v Krisově papalášské Audině z Brna, mě s Valdem vyzvedli v Praze a zamířili jsme směr Německo. Po výjezdu na semifinále Ligy mistrů s Bayernem Mnichov jsme se tak znovu vydali k našim západním sousedům, tentokrát do hlavního města.

Cesta to byla pohodová a byl čas probrat důležité věci jak z oblasti klubu, tak i fanklubu. Mimo jiné vznikla dozorčí rada, která bude mít sídlo v Křenovicích a bude z Moravy hlídat kroky vedení v Praze. Vše samozřejmě myšleno ze srandy, i když Kris to možná vážně myslel. Ochutnali jsme i meruňkovici Gianniho a cesta utíkala zase o něco rychleji.

Po krátké pauze na oběd jsme se vydali znovu na cestu a pomalu se blížili k dějišti finále Ligy mistrů. I když jsme původně měli v plánu zaparkovat hned u stadionu, tak jsme nakonec auto nechali přibližně 1,5 km od stadionu a ani tam nebylo jednoduché zaparkovat. Město bylo již plné fanoušků Barçy, ale také Juventusu, a tak se ulice ponořily do modro-červených a černo-bílých barev.

I když již byl den zápasu, lístky jsme stále neměli a tak pořád panovala mírná nervozita. Vydali jsme se ke stadionu, kde jsme si měli lístky vyzvednout. Po cestě jsme se potkali s Avim – s (zatím) nejznámějším fanouškem FC Barcelony na světě. Po fotce s Avim a pár momentkách před dějištěm večerního zápasu jsme se vydali k pokladnám. Při čekání ve frontě jsme narazili na dva fanoušky Barçy z České republiky, kteří se trošku naivně snažili sehnat lístky v den zápasu. Když jsme jim řekli, že my máme lístky přes fanklub, borec se divil a strašně ho mrzelo, že v Hradci žádný fanklub FCB není… O našem fanklubu nikdy neslyšel a tak budeme muset zapracovat na popularitě a propagaci naší Penyi. Všude v okolí stadionu byli k vidění fanoušci, kteří se snažili koupit lístek a my se trošku kacířsky bavili, jakou částku by nám museli nabídnout, abychom se lístku vzdali. Já bych o tom začal uvažovat někde okolo částky 200 000 Kč. Na druhou stranu není nic, co bych si za tyto peníze mohl koupit a udělalo mi to větší radost, než právě lístek na finále Ligy mistrů. Vše tak zůstalo pouze v rovině teorie a my se své vstupenky samozřejmě nevzdali.

Valdo lístky vyzvedl a držet v ruce tento skvost byl opravdu příjemný pocit. Po povinné fotce se vstupenkami jsme ještě udělali rozhovor s norskou televizí a vydali se do fanzóny. Na náměstí nedaleko berlínské ZOO jsme se setkali s Tiborem, členem slovenské Penyi, který se nám pochlubil selfie se Sandro Rosellem. Fanklub ze Slovenska ovšem žádné lístky na tento prestižní zápas nedostal, jelikož jejich fanklub za sebou ještě nemá 3 roky existence. Ve fanzóně to opravdu žilo a byly slyšet téměř všechny chorály. Počasí však bylo opravdu extrémní, a tak po krátkém pobytu v kotli Blaugranas jsme se vydali na pivo, které v tomto horkém dni chutnalo opravdu skvěle (ještě aby ne, za ty prachy). Přisedli jsme k Penyi, která má své členy na Mallorce a Menorce. Byli opravdu mile překvapeni, stejně jako fanoušci z Barcelony v Metru, že náš prezident mluví katalánsky, a tak prestiž našeho fanklubu opět vzrostla. 

Když návštěva Berlína, tak i Braniborské brány, kam jsme se následně vydali. Po pár fotkách a projití další fanzóny s bohatým programem jsme se již vydali na stadion. MHD bylo přeplněné a vzhledem k teplotě, která se pohybovala kolem 30 stupňů, to opravdu nebyla příjemná cesta. Navíc jsme byli ve vlaku, kde měli jasnou převahu fanoušci Juve. Zněly tak převážně chorály Bianconeri. Ale stejně jako na finále Copa del Rey jsme si řekli – ať si zpívají, my budeme zpívat hlavně po zápase (tedy snad). Po rychlém občerstvení jsme se vydali již přímo na stadion, kde jsme se po několika kontrolách dostali a já tak mohl být konečně v klidu.

I když se nejedná přímo o fotbalový stadion, je tento stánek opravdu nádherný. Našli jsme svá místa, která byla k naší spokojenosti nejlepší z celého sektoru Blaugranas. Na místě nás čekalo nachystané choreo a opět vlaječky, které se stávají již tradičním doplňkem nejprestižnějších utkání. Pozdravili jsme se s Tonim Freirem, šéfem světových Penyí, který měl místa hned vedle nás, a připevnili vlajky fanklubu. Bohužel ze stadionu jsme odcházeli již jen s jednou, ale o tom až později.

Zápas se blížil, stadion se plnil a atmosféra byla čím dál tím úžasnější. Na řadu přišel tradiční program před finálovým zápasem a následná znělka Ligy mistrů, kterou jsme si opravdu vychutnali. Bylo to tady – nejprestižnější zápas na světě začal a my byli u toho!

Barça měla převahu jak na hřišti, tak v hledišti. Přišla čtvrtá minuta a první gól do sítě Buffona. Atmosféra v našem sektoru byla nepopsatelná, slavilo se opravdu hodně, a radost a pocit z tohoto gólu byl jeden z největších zážitků z fotbalových stadionů. Už tak tiší fanoušci Juventusu zmlkli úplně a pro mě byl jejich výkon opravdu zklamáním. Stadion patřil modročervené straně. Katalánský velkoklub na hřišti nadále dominoval a pouze díky úžasnému výkonu brankáře Juventusu svítilo na světelné tabuli stále skóre 0:1. Přesně nezamířil ani Luis Suárez, a tak hráči odcházeli do kabin s jednogólovým náskokem, z čehož jsem nebyl příliš nadšen, jelikož jsme mohli vést minimálně o dvě branky a já už bych mohl být relativně v klidu.

Po krátké přestávce přišel na řadu druhý poločas, který byl zřejmě nejemotivnějším zážitkem, co se fotbalových zápasů týče. Hráči Blaugranas si zřejmě mysleli, že zápas mají plně pod kontrolou a v pohodě si dojdou pro vítězství, bohužel začátek druhé půlky je vyvedl z omylu. Juventus po gólu Moraty (na stadionu jsme pro něho měli jiné označení, ale přece jenom tento report mohou číst i děti) vyrovnal a na chvíli převzal otěže zápasu.

Musím se přiznat, že v těchto chvílích se mi dýchalo hodně těžce a ještě nikdy jsem při zápase nebyl tak nervózní. Vypadalo to, že Barça bude mít tento zápas pod kontrolou, ale těch přibližně 15 minut tomu určitě nenasvědčovalo a já se chvíli obával, že dostanu infarkt. Probrali se i italští fanoušci, kteří o sobě konečně dali pořádně vědět. Barcelonští fanoušci však nezůstali pozadu a svůj tým začali podporovat ze všech sil, právě ve chvílích, kdy to nejvíce potřeboval.

Náročné minuty (hlavně psychicky) jsme přečkali a opět začal úřadovat Messi, který předváděl další ze svých geniálních výkonů a nikdo mě nepřesvědčí, že někdy po trávnících běhal lepší a dokonalejší hráč. Po střele Messiho přišla dorážka Suáreze a další gól do sítě Juventusu. Radost byla obrovská a já zase začínal být optimista. Přišla další akce a gól Neymara, který pro nás překvapivě nebyl uznán. Z tribun žádná ruka ani žádný další přestupek nebyl vidět a neuznání branky jsme nesli hodně nelibě. Nervy tak pokračovaly a u každého náznaku šance Juve jsem ani nedýchal. Na hřiště se dostal i Xavi, pro kterého to byl vůbec poslední zápas za FC Barcelonu, a tato legenda dostala od fanoušků patřičné přivítání.

Rozhodčí nastavil 5 minut, což nesl nelibě hlavně Valdo, který si neodpustil pár nadávek v katalánštině (bez toho už si ani zápas nedokážu představit). Zápas se blížil ke konci, atmosféra by se dala krájet a mě už na rukou nezbývaly žádné nehty… Blížil se konec nastavení a Barça předvedla další ze svých smrtících protiútoků, na jehož konci stál Neymar. Gól na 3:1 z pohledu Blaugranas a náš sektor v extázi. Nepopsatelný pocit. Zápas byl ihned po vstřelení gólu ukončen a začaly oslavy. Já jsem tomu ještě dlouhé minuty nemohl uvěřit a nutno říct, že jsem se z toho zážitku ještě dlouho vzpamatovával. Už u televize sledovat vítězství v Lize mistrů je úžasné, ale být přímo na stadionu je nepopsatelný pocit a slzy štěstí byly na krajíčku.

FC Barcelona si tak připsala již své páté vítězství v nejprestižnější evropské soutěži a byla to již čtvrtá výhra v Lize mistrů za posledních 10 let. Není tak pochyb o tom, kdo v tomto tisíciletí vládne evropskému fotbalu. Vítězství v tomto ročníku Ligy mistrů navíc bylo jednoznačné a ještě žádný tým neprošel celou soutěží tak přesvědčivě.

Piqué si vypůjčil vlajku jednoho z fanoušků, kterou zapíchl do středu hřiště a hráči se za zpěvu barcelonských chorálů pomalu přesouvali k předávání trofeje. Po předání medailí za druhé místo hráčům Juventusu, přišli na řadu hráči Blaugranas. Atmosféra byla elektrizující… Medaili dostal i Vermaelen či Douglas a nakonec přišel na řadu kapitán týmu Xavi Hernandéz. Legenda klubu, která už tak měla nejvíce trofejí v historii, zakončila své působení v Katalánsku vítězstvím v Lize mistrů a ziskem druhého Treblu.

Bohužel úplný konec zápasu nezvládli pořadatelé a zřejmě se nějaké brány na stadion otevřely i pro fanoušky, kteří neměli lístky. Do našeho sektoru začaly totiž proudit desítky lidí – mezi nimi i fanoušci Juve a atmosféra houstla. Po pár nadávkách a strkanicích se to naštěstí obešlo bez větší potyčky a my jsme si tak nadále mohli v klidu vychutnávat vítězství.

Trofej byla předána a Xavi měl tu čest jí zvednout nad hlavu jako první. Po Alexancovi, Puyolovi a Abidalovi (kterému tuto poctu přenechal Carles Puyol, který svůj tým dovedl k vítězství jako kapitán hned třikrát) se tak mezi tento výběr dostal i hráč s nejvíce odehranými zápasy a jednoznačně jedna z největších legend v historii FC Barcelony.

Oslavy s trofejí se přesunuly k našemu sektoru. Z reproduktorů kromě Viva la vida a We Are The Champions zazněla i hymna FC Barcelony. Musím říct, že ještě nikdy jsem necítil takový pocit hrdosti jako při zpívání klubové hymny spolu s hráči po vítězství v Lize mistrů.

Piqué po odstříhání sítě znovu několikrát rozběhl mexickou vlnu a další hráči si od fanoušků brali vlajky svých rodných zemí. Kromě těchto vlajek se na hřiště dostala i vlajka Boixos Nois a měli jsme tak možnost vidět Messiho jak pózuje s vlajkou těchto radikálních fanoušků FC Barcelony.

Oslavy s hráči bohužel kazili otravní fotografové, kteří se míchali mezi hráče. Fotografové po vypískání a hlavně po stížnostech z řad hráčů byli za našeho potlesku pořadateli dost hrubě odstrčeni za vyhrazený prostor a někteří z nich dokonce skončili na zemi. Hráči následně probíhali podél našeho sektoru s trofejí v ruce a po vyvolávání Messiho, Xaviho, Luise Enriqueho a také zesnulého Tita Vilanovy oslavy pomalu končily.

Nutno říct, že řada fanoušků si těchto drahocenných momentů nevážila a svá místa opustila dost brzo. Oslavy končily a my jsme se vydali pro fanklubové vlajky. Na místě ale byla pouze jedna. Rád bych tvrdil, že jsme ji hodili některému z hráčů FCB, který se s ní pak promenádoval po hřišti, ale bohužel. Vlajku si zřejmě odnesl někdo jako suvenýr. Po neúspěšném hledání vlajky jsme se vydali před stadión, kde probíhaly oslavy fanoušků Blaugranas.

My jsme se po pár chvílích vydali k autu a po cestě jsme míjeli stovky fanoušky Barcelony, kteří mi přišli dost znudění. Drtivá většina z nich vůbec neslavila, většinou jen někde postávala nebo seděla v autobuse bez jakýchkoliv emocí a ani zdaleka to nevypadalo, že jsme právě vyhráli Ligy mistrů. Opět se tak potvrdilo, že máme nejrozmazlenější fanoušky na světě.

Na řadu přišly oslavy v našem podání a po bouchnutí barcelonského šampaňského v katalánských barvách a zapálení vítězných doutníků jsme si užívali tyto momenty a postupně si začali uvědomovat, čeho jsme vlastně byli svědky. Na řadu přišlo i pár panáků a za pokřiku campeónes – campeónes jsme se pomalu vydali na cestu. 

Z auta jsme se s Valdem snažili po cestě Berlínem rozezpívat fanoušky Blaugranas, většinou úspěšně. Jen fanoušci Juve se po nás dívali trošku mrzutě. Mířili jsme k České republice a v autě pořád zněl pokřik, který si velmi oblíbil Valdo: Copa, Lliga i Champions! Kris z tohoto pokřiku už zase tak nadšený nebyl. Ne, že by se mu nelíbil samotný pokřik, spíš fakt, že mu ho Valdo řval z pár centimetrů přímo do ucha a on se tak nemohl soustředit na cestu. Valdo ještě dost často řval „Groznyj“, protože si myslel, že právě zde se bude konat Evropský superpohár a my uděláme další výjezd. Zápas se Sevillou se však bude hrát v Gruzii, přesněji v hlavním městě Tbilisi, ale to Valda nezastavilo, aby si při každé příležitosti kromě Copa, Lliga i Champions, zakřičel i Groznyj!

Dorazili jsme do Prahy, kde jsme vysadili Valda, a vydali se směr Brno. Dorazili jsme až do papalášské čtvrti, což znamenalo jen jedno – Kris je doma. Po rozloučení s naším řidičem mě Gianni hodil na autobus směr Olomouc a další výjezd tak byl u konce.

I když se nejprve zdálo, že získání lístků na nejprestižnější zápas na světě je nemožné, nakonec se to našemu fanklubu povedlo a my tak mohli být svědky získání páté trofeje Ligy mistrů. Skvělý a napínavý zápas v úžasné atmosféře. Rozlučka s Xavim, jakou si zaslouží, a hlavně zisk a předávání trofeje a následné oslavy. Největší fotbalový sen se stal skutečností. Máme tak za sebou výjezd fanklubu, který těžko ještě někdy něco překoná, ale kdo ví, třeba to bude za rok v Miláně ještě lepší. Přece jenom, kdo by měl jako první obhájit trofej novodobé Ligy mistrů, když ne současná Barça?

Závěrem bych chtěl poděkovat všem zúčastněným, tedy Giannimu, našemu řidiči Krisovi a Valdovi, který zařídil lístky.

 

Visca el Barça i visca la nostra Penya!

 

Tomáš “Migueli“ Škurek

1. viceprezident

Penya Barcelonista Lleó de Dues Cues