ZÁPAS S RAYEM ANEB TELEVIZNÍ HVĚZDA

Mám ve zvyku psát report z každého zápasu, na který vyrazí více členů fanklubu. K těmto reportům jsem přidal také zážitky z utkání se Sevillou 2016, na který jsem vyrazil s rodinou. Nedávno jsem sepsal i krátký článek o mém prvním zápase FC Barcelony. A tak jediné utkání, které jsem navštívil a není z něj žádný výstup, je zápas s Rayo Vallecano.

To se nyní změní. Jen upozorňuji čtenáře, že se jedná o report ze zápasu ze sezóny 2014/15.

Utkání s Rayem jsem vybral hned z několika důvodů. S tímto soupeřem padá vždy hodně gólů, hraje se atraktivní fotbal, lístky jsou za přijatelné ceny, a také se jednalo o ideální termín.

Do Barcelony jsme odletěli z Prahy, a to na celý týden. Letenky jsme kupovali už dříve a doufal jsem, že po zápase s Rayem budeme v týdnu hrát i osmifinále Ligy mistrů. Bohužel nakonec se s Manchesterem City hrálo až o týden později. Na osmifinále LM jsem se tak poprvé dostal až v roce 2017. Jednalo se o střetnutí s PSG v Paříži, což nebyl zrovna nejlepší zápas z naší strany.

Ubytováni jsme byli kousek od Camp Nou. Vlastně první, co jsme při opuštění bytu viděli, byl právě barcelonský svatostánek.

Jako první byla na programu návštěva tréninkového centra a příjezd hráčů. Součástí centra je také nová La Masia. Nejprve do centra přijel Jordi Roura a pak již samotní hráči. Nikdo z hráčů bohužel nezastavil, každopádně sledovat příjezd Messiho v Cadillacu a vidět hráče z takové blízkosti je určitě zážitek.

Následovalo Tibidabo, což je jedno z nejhezčích míst v celé Barceloně a patří také k mým nejoblíbenějším. Modrá tramvaj bohužel nebyla v provozu, a tak jsme vyrazili obyčejným autobusem a následně zubačkou. Tento termín (přelom února a března) je vzhledem k počtu lidí naprosto ideální.

Výhledy z této hory jsou opravdu dech beroucí. A úžasný je i Kostel Svatého srdce, který se na vrcholu nachází. Zde můžete vystoupat až nahoru pod nohy Ježíše Krista a dostanete se k nadmořské výšce 541 metrů. Výše už se dá dostat pouze na Torre de Collserola.

Následoval návrat ke Camp Nou a návštěva Botigy, a pak již Plaça d‘Espanya a Font Mágica. Představení této fontány opravdu nikdy neomrzí. Ještě jsme stihli nějaké ty nákupy v Areně a potom se už vydali na byt.

Další den jsme začali v Parc de Cervantes (který už vlastně není v Barceloně). Následně jsme se zastavili u Finca Güell a poté vyrazili do kopce k Monestir de Pedralbes. Následovala Camp Nou Tour a pak zase Botiga, kde jsem se setkal s jedním z členů realizačního týmu, Pepe Costou, který například jezdí i na dovolené s Messim a spol. 

Pak byla na programu návštěva druhého svatostánku, a to Sagrada Família. I když jsem byl u tohoto skvostu hodněkrát, bylo to poprvé, co jsem se podíval i dovnitř. A je to opravdu zážitek. Vyrazili jsme i na vrchol jedné z věží, odkud je úžasný výhled. Ale opravdu to není nic pro slabé povahy. I když se dá i zpátky jet výtahem, zvolili jsme cestu po točitých schodech, které se zdají být nekonečné.

Po návštěvě Gaudího mistrovského díla jsme vyrazili k La Monumental, následně k Torre Agbar, nově opravené tržnici Encants a pak již do Ravalu. Tato čtvrť je v Barceloně nechvalně známá a večer se ji nedoporučuje moc navštěvovat. Každopádně přes den je to pohodová a velmi specifická čtvrť a určitě za návštěvu stojí.

Poté jsme se vydali na Plaça Sant Jaume, známé i fanouškům FC Barcelony díky proslovům Mourinha či Guardioly. Pak následovala Rambla a domy v okolí.

V sobotu ráno jsem navštívil hřbitov Les Corts, hrob Kubaly jsem bohužel kvůli rekonstrukci neviděl. Krátká zastávka u La Másie a na řadu přišel samotný zápas.

Ten se hrál ve specifickém čase, a to v pravé poledne, což jsem kvitoval s radostí, jelikož na utkání s denním výkopem jsem ještě nebyl. Camp Nou během dne a za denního světla s plnými ochozy také vypadá jinak. A právě díky tak brzkému výkopu dorazilo téměř 90 tisíc lidí a hráči vzali s sebou své rodiny. Lístek jsem měl hned do první řady za střídačky hráčů, což považuji za jedno z nejlepších míst na stadionu vůbec. I když nemáte úplně nejlepší přehled o hře, sledovat hráče z takové blízkosti je opravdu zážitek.

Před zápasem jsem se dokonce mihl na velkoplošné obrazovce. Také tričkem, které jsem měl, jsem kameramany zaujal – bohužel záběr jsem nedohledal. Na tričku stálo (a dodnes stojí): „FC Barcelona is my religion, Carles Puyol is my God“.

Hráči nastoupili a na společnou fotku se přidaly také ratolesti.

Zápas to byl pěkný, moc gólů v prvním poločase ovšem nepadalo a na tabuli svítilo skóre 1:0. To druhý poločas byl o něčem jiném. Famózní výkony hráčů a především pak Messiho znamenaly dalších 5 gólů v síti Raya.

V 65. minutě došlo na střídání Andrése Iniesty. Ani na chvíli jsem neváhal a začal tleskat ve stoje, čehož si všiml také kameraman a na docela dlouhých pár vteřin jsem se objevil v televizi v přímém přenosu po celém světě.

To jsem samozřejmě nevěděl až do té doby, než mi přišly smsky typu: “alespoň se usměj, když jsi v televizi“ a podobně.

Po skončení úžasného utkání si ještě na Camp Nou krátce zatrénovali nehrající hráči. Bylo teprve kolem dvou hodin odpoledne, a tak po utkání pokračovalo objevování krás Barcelony.

Znovu jsme se vydali k Plaça d‘Espanya - v okolí je totiž řada divadel, zajímavých budov a parků. Pak jsme se vydali navštívit Santa Maria del Mar a Museum Picassa.

Další den jsme vyrazili k Vítěznému oblouku a kolem soudu a Parc de la Ciutadella do barcelonské ZOO. Ta určitě za návštěvu stojí, na druhou stranu to není místo, kam se vydáte při svých prvních dnech v Barceloně, ale spíše až s přibývajícími návštěvami katalánské metropole. Poté směr Olympijská vesnice, kolem Estacio Franca, sídla plynárenské společnosti a dalších krásných budov.

Olympijský přístav patří k nejkrásnějším místům v celé Barceloně. Odtud jsme se vydali po pláži až k hotelu W a následně kolem Port Vell na Passeig de Grácia a okolí, kde je nejvyšší koncentrace krásných domů. A potom už následovala návštěva Casa Milá neboli La Pedrera. Tento dům je pro mě nejlepším z Gaudího domů. Teprve až zevnitř a ze střechy naplno oceníte jeho krásu a dokonalost.

Potom jsme se vydali k dalším skvostům tohoto města a hlavně k Palau de la Música Catalana, což je jedna z nejkrásnějších budov ve městě.

Další den jsme program začali návštěvou Hospital de Sant Pau, což je právě s Palau de la Música Catalana jediná památka UNESCO v Barceloně, kterou nemá na svědomí Antoni Gaudí. Pak následoval výšlap na Turó de la Rovira. Tehdy trošku složitější cesta, jelikož jsem neznal zkratky. I když Bunkers del Carmel procházely rekonstrukcí a byl tam zákaz vstupu, po tak náročném výstupu jsem se nějakým tím plotem nemohl nechat zastavit.

Jedná se opravdu o úžasné místo, které se ihned stalo mým nejoblíbenějším v celé Barceloně. Výhled je opravdu na všechno a od té doby jsem ho navštívil nespočetněkrát.

Pak jsem se ještě krátce zastavil v Parc de Pedralbes. A následoval nákup hodinek CP5, tedy značky nelepšího kapitána všech dob napříč všemi sporty, Carlese Puyola. S majitelem obchodu a jedním z nejlepších kamarádů Puyola jsme si opravdu rozuměli, a tak mi dal slevu 50 euro. Bohužel nešlo platit kartou, ale i to jsme vyřešili, abych nemusel platit poplatky v bankomatu, objednal je přes internet na svoji adresu. A aby toho nebylo málo, dal mi vlastnoručně podepsanou fotografii Carlese Puyola. Sice to není úplně ono, když se nepodepíše přímo vám, ale i tak si toho cenného artefaktu nesmírně vážím.

Následoval přesun ke Camp Nou a zápas házené. Byla to pro mě premiéra tohoto sportu. Lidí moc nedorazilo, jelikož se hrálo docela pozdě, navíc přes týden. Ti, co nedorazili, ale mohli litovat, jelikož hráči Barçy si připsali nejvyšší vítězství v historii španělské ligy.

Další den jsem ještě jednou jel zkusit štěstí do tréninkového centra a vyplatilo se. Stál jsem u hlavního vjezdu, kde jsem bohužel neměl štěstí, ale všiml jsem si, že asi o 100 metrů níže zastavila skupince fanoušků nějaká Audi. Tehdejším sprintem bych se neztratil ani na olympiádě. Byl to Ivan Rakitić. Selfie jsem sice nestihl, ale podpis ano. Byl to první podpis hráče FC Barcelony, z čehož jsem byl tehdy opravdu nadšen.

Následovala cesta do okrajové části Barcelony, kde jsem navštívil Palau de les Heures a Parc Labyrinth d'Horta, který je známý svým bludištěm z keřů. Potom jsem ještě stihl Parc de Industiral a naposledy samozřejmě Botigu. Ta je pro zbavení se posledních eur před odletem naprosto ideální.

Po návratu jsem sepsal krátký článek o Turó de la Rovira, který vyšel i v zahraničním časopise Ling Magazine, který si můžete přečíst například na palubách letadel společnosti Vueling.

Bylo to úžasných 8 dní v Barceloně, kdy jsme toho stihli opravdu hodně. Řada premiér – ať už zápas s denním výkopem, utkání házené či autogram hráče Barçy, a samozřejmě návštěva nádherných míst v úžasné Barceloně. Právě díky tomuto pobytu a pobytu na zápase se Sevillou jsem stihl navštívit téměř vše, a až po těchto návštěvách Barcelony jsem si byl jistý, že se v katalánské metropoli opravdu vyznám a v klidu tak můžu začít průvodcovat. A samozřejmě jako bonus jsem se ocitl v televizi, což se nepodaří každý den.

Věřím, že i tento report naláká fanoušky k cestě do Barcelony i návštěvě ostatních sportů či tréninkového centra.

Visca el Barça i Visca la Nostra Penya!

Tomáš “Migueli“ Škurek

Prezident

Penya Barcelonista Lleó de dues Cues