BVB vs Barça aneb předvánoční zázrak

Los Ligy mistrů přinesl celou řadu zajímavých možností pro výjezdy – Monaco, Lisabon či Dortmund. Vzhledem k termínům a atraktivitě zápasu jsme nakonec vybrali výjezd do Německa. Den před zápasem (ideální let) celá řada z nás ještě vyrazit nemohla, rozhodli jsme se proto dojet do Dortmundu autem. S podobnou cestou jsme měli zkušenosti již z výjezdu do Mönchengladbachu. Vyrazili jsme společně - já, Lukáš, Pavel, Stréc, Martina, Michal a Ruda. V sestavě prvních pěti jmenovaných jsme na venkovní zápasy vyráželi vůbec nejčastěji. Tuto častou posádku jsme doplnili o Rudu (jeden z nejznámějších cestovatelů a majitel CK Livingstone) a Michala, který už má taky pár zápasů za sebou. 

Ve středu po třetí hodině ranní mě v Hlušovicích vyzvedl Lukáš, kolem půl 5 jsme měli sraz s Pavlem u jeho firmy, kde jsme sedli do jeho známého Mercedesu, který nás dovezl již na několik zápasů, poté vyzvedli Michala a Stréca a vyrazili do Prahy. Tam jsme byli na minutu přesně v dohodnutý čas, v 7:30 jsme tedy vyzvedli poslední 2 pasažéry a vydali se směr Dortmund. Čas dojezdu byl v tuto dobu kolem 15:00, měli jsme tedy velkou rezervu pro případné komplikace, oběd a podobně.

Dorazili jsme do Krušných hor, kde jsme obdivovali krásy okolí hory svatého Šebestiána. Azuro, sluníčko, okolní lesy a kopce pokryté sněhem. Ale cesta krásná a čistá, minimální doprava. Řada z nás to tedy komentovala větami jako: „nádherná cesta“, „vše super“. A ještě chvíli předtím Pavel zmínil, jak v podnikání a celkově v životě rád řeší problémy – že ho to baví. Více „zakřiknutí“ za těch pár minut ani proběhnout nemohlo.

Trvalo to pár sekund a najednou auto začalo zpomalovat, nešel přidat plyn a vypnuly se všechny asistenční aplikace. Pavel si myslel, že je to jenom znečištěním předních senzorů – nebylo… Další pokusy rozjet se už znamenaly pouze divné zvuky, smrad a zklamání. I když kousek od německých hranic není ideální místo na poruchu, na druhou stranu jsme byli v přehledném místě s více pruhy a kousek od nás byla benzínka – mohlo to být i mnohem horší.

Pavel tedy začal volat na servis Mercedesu kvůli odtažení a hlavně náhradnímu vozidlu. Nejbližší servis byl 45 minut cesty, což bylo vzhledem k naší rezervě v pohodě. Zašli jsme tedy na kafe a čekali. Jenže pak se ze servisu ozvali, že odtažení sice možné je, ale půjčení auta ne. Pavel to tedy začal řešit s pojišťovnou – tam nebylo odtažení ani půjčení auta problém. Zrušilo se tedy odtažení od Mercedesu a čekalo se na pojišťovnu. Ti nakonec volali, že odtažení sice možné je, ale náhradní vozidlo ne… Museli bychom se nabourat, na poruchu se nové auto nevztahuje. Ztratili jsme tak drahocenný čas a byli zase na začátku.

V tu chvíli jeli naštěstí kolem Sephirot a viceprezident Ondra s otcem, kteří měli v autě 2 místa. Vzali tedy Martinu, Lukáše a buben a vyrazili. U nás začalo další kolo shánění auta – tentokrát už s jednodušším zadáním – nemusí to být auto pro 7, ale stačí klasické pro 5.

Pojišťovna sice byla ze hry, ale znovu se ozvali pánové z Mercedesu, kteří by možná auto nakonec sehnali. Pavel zároveň začal obvolávat autopůjčovny v okolí. Nebylo jich sice málo, ale žádná neměla k dispozici ani jedno jediné auto! Tady začala nervozita mírně stoupat, každopádně jsme si říkali, že pokud vyjedeme do 12, vše se stihne. A už jsme měli záložní plán – auto by nám půjčila paní z benzínky :-)

Pojišťovna tedy nic, autopůjčovny nic, auto od paní, které mělo najeto skoro půl milionu, by asi taky nebylo ideální řešení - zbýval tedy Mercedes. Auto sice sehnali, ale až v Praze a dovezli by ho o půl 2… Tohle byl moment, kdy jsem byl poprvé přesvědčen, že vyzvednutí lístků (do 19:00) ani náhodou nestihneme. Pokud by totiž šlo všechno hladce, auto opravdu o půl 2 dovezli a na cestě nebyly žádné komplikace a pauzy, byl by dojezd k hotelu, kde se vstupenky vyzvedávaly, přesně v 19:00.

Jiná možnost ale nebyla, nezbývalo tedy, než čekat další hodinu a půl. Nakonec jsme tak na benzince strávili téměř 5 hodin. A zrovna když probíhala inventura – naštěstí vše bylo normálně v prodeji až na cigarety. Sice nekouřím, ale kolem jedné hodiny už jsem přemýšlel, že začnu.

Náhradní auto dorazilo o půl 2, každopádně než se nafotilo, zaplatila kauce, podepsaly potřebné papíry, dojezd už byl pár minut po sedmé hodině, tedy pozdě. Každopádně se vyrazilo, řízení se ujal Michal a brzy jsme byli na německých hranicích. Tady aktuálně probíhají kontroly, ale většinou nákladních aut či dodávek. Jenže tento den nám nebylo přáno, a tak si pro kontrolu vybrali i nás. Mělo to být jen rychlá kontrola – ukázat občanky a jelo by se dál. To by ale všichni tu občanku či jakýkoliv jiný doklad museli mít! Tady nastal 2. moment, kdy jsem si byl jistý, že lístky nestihneme vyzvednout ani náhodou. Ruda procestoval celý svět, je majitel jedné z největších a nejznámějších cestovek v republice, jenže občanku ani pas u sebe prostě neměl. Dalo by se říct bez šance se přes hranice dostat. Navíc poslána fotka dokladů se kvůli špatnému siginálu/datům ani nezobrazila. Byli jsme tedy odstaveni bokem a Ruda pozván na kontrolu do budky k hraniční stráži. Jak to udělal přesně nevíme, každopádně nakonec fotka dokladu, vizitka a krátké vysvětlení/přesvědčování zřejmě stačilo a my jeli dál. Ztratili jsme ale cenné minuty.

Začátek cesty v Německu byl ve znamení červených na semaforech, mlhy a spousty aut. Každopádně se to postupně jen a jen lepšilo. A díky Michalově rychlé ale precizní a bezpečné jízdě jsme sem tam nějakou tu minutku stáhli. Jenže přišel 3. moment – aktualizování navigace a čas dojezdu 19:50, tedy definitivně bez šance. Jenže i tady to nakonec dobře dopadlo – po pár minutách a další aktualizaci už svítil zpátky čas, který byl po slavné hraniční kontrole – 19:20, tedy stále mírně hratelné.

Kromě dvouminutové pauzy jsme jeli 5 hodin v kuse, minutu po minutě stahovali. A na druhé frontě za nás v hotelu u vyzvedávání lístků bojovali prezident i oba viceprezidenti – velké díky! Každopádně nikdo nám oficiálně neslíbil, že na nás počkají, i když naznačili, že do půl 8 tam asi budou (uklízet a podobně), ale spíše musíme dorazit do 19:15, což stále nevypadalo.

Stahování minut pomalu pokračovalo a Dortmund se blížil. S tím ale houstla i doprava. Každopádně v 18:22 přišel hovor od paní z klubu, která „vedla“ předávání lístků a když jsem ji řekl, že dorazíme za hodinu, zněla, že je to ok – mírně jsme se tedy uklidnili. Mírné zdržení po sjezdu z dálnice sice nastalo, každopádně u hotelu jsme zastavili v 19:08. Za paní jsem přiběhl – vše bude ok, jen musíme přijít všichni najednou. Což se o minutu později stalo a začalo předávání lístků. Já, Pavel a Michal v pohodě. Lístek dostal i Stréc, který měl ustřižený roh občanky. Pak ale přišel na řadu Ruda bez občanky… Předání neproběhlo. Znovu musela řešit paní vedoucí. Když zjistila, že jeden z nás nemá občanku, tak převrátila oči v sloup tak, že jsem myslel, že omdlí. Ale foto občanky, vizitka, vysvětlení situace a ukázání fotky odtahovaného auta, kde jsme tvrdili, že se doklad nachází, nakonec zabralo. Paní to evidentně už taky chtěla mít z krku a lístek nám předala. Jestli by se tak stalo i v normálním čase – těžko říct. Vzhledem k průběhu dne se jednalo o malý (spíše obrovský) zázrak.

Pak již následovala cesta na parkoviště, která se na navigaci neustále protahovala, díky Michalovu umění jsme ale i na parkovišti byli dříve, než měli a v klidu se vydali vyzkoušet místní kuchyni a pivo u stadionu, a pak již směr zápas! Vstup do sektoru hostí nebyl nijak oddělen od vstupu pro domácí fanoušky, což se stává málokdy. Každopádně pokud jsou fanoušci normální, není to samozřejmě problém.

Příchod na stadion a tribunu jsem si opravdu užil. Úleva, euforie, emoce. Sektor hostí už byl v tu dobu plný, atmosféra skvělá... S Pavlem jsme měli místa ve 4. řadě, kde se ale přesunuli členové kotle. Já se tedy přesunul o něco výše – nakonec za Giannim, prezidentem, Lukášem a Martinou. Pavel zůstal s ultras :-)

Atmosféra se stupňovala, hymna You'll Never Walk Alone byla samozřejmě úžasná a zápas mohl začít. U nás v sektoru s choreem a pyrem. Jestli to bude znamenat zákaz venkovních zápasů pro barcelonské fanoušky se brzy dozvíme.

Zápas jsem si opravdu náramně užíval, atmosféra byla nad očekávání úžasná – především v našem sektoru. Možná vůbec ta nejlepší, co  jsem během venkovních zápasů z naší strany zažil. Každopádně oslavu vstřeleného gólu hozeným pivem do davu mi asi nedokáže vysvětlil nikdo. A reakce na gól soupeře byla stejná… Nás trefilo občas jen pár kapek, někteří ovšem dostali přímý zásah a vypadali jako by zrovna vylezli ze sprchy. Neříkám, že by domácí fanoušci fandili špatně, každopádně o kotli Dortmundu jsem toho slyšet tolik, že jsem od nich čekal přeci jen o něco více. Zdaleka nefandila celá jižní tribuna, ve většině případů maximálně pětina.

Druhý poločas útočila Barça na naší stranu, lépe tedy góly načasovat nešly. Euforie po prvním gólu byla obrovská, vystřízlivění po gólu Borussie velice rychlé. Pak ovšem přišel Ferran Torres, což Lukáš sarkasticky komentoval slovy: „tak super, vedeme 2:1“ a měl pravdu! Bohužel i druhé srovnání přišlo až moc rychle a tady jsme vzhledem k naší obraně začal být mírně nervózní. V tuto dobu už konečně fandila drtivá většina domácích fanoušků a atmosféra dost zhoustla. Zápas nahoru dolů, akce, nervozita… a najednou třetí gól a znovu Torres! V autě jsem sice tipoval 3:3, o výhru jsme ale už v žádném případě nechtěli přijít.

Naštěstí se povedlo. I když má statistika venkovních zápasů není tak strašná jak se traduje :-), po utkáních s výsledky 4:0 v Paříži, 3:0 v Turíně a hlavně 3:0 v Římě, kdy jsem se rozhodl svou „výjezdovou“ kariéru na nějakou dobu ukončit, je skoro až zázrak, že byl další výjezd vítězný zrovna v Dortmundu.

Následovala skvělá děkovačka s hráči. Respektive na poměry Barçy skvělá, když si vzpomenu na všechna předchozí dvousekundová zatleskání od půlky hřiště. Pak se ještě dlouhé minuty zpívaly chorály a fandilo hráčům, kteří odehráli pár minut a byli „nuceni“ ještě odběhat pár set metrů na hřišti.

Fandění pokračovalo i v útrobách stadionu a pak i před ním, kde jsme se postupně setkávali se zbývající členy fanklubu. Po pár historkách z cesty a třeba i vzpomínce na zápas s Villarrealem  –  především tedy na cestu přes Bratislavu (kde napadl stoletý sníh) do Budapešti. Tam jsem na tom byl psychicky asi ještě hůře. Každopádně i tam to dobře dopadlo, i když k od zavřeného gatu nás dělily asi 2 minuty. Po naší cestě do Dortmundu jsme tedy samozřejmě s Giannim a Lukášem zavzpomínali i na tuto cestu do Budapešti. I když obou cest jsem se zúčastnil jen já, tak snad mě příště do auta někdo vezeme i tak.

Po pozdravení se všemi dalšími členy fanklubu jsme vyrazili k ubytování, kde jsme sice chtěli ještě stihnout v okolních barech vítězné pivo, ale všechny byly zavřené – i ty, co měly mít ještě otevřeno. Vítězství jsme tedy zapili na bytě a šlo se čerpat síly na cestu zpátky.

Stana tentokrát s Martinou vzal Rudu, který potřeboval do Plzně, kde šel na zápas s Manchesterem United. My vyrazili druhou trasou přes Prahu do Brna. Ani cesta zpátky se neobešla bez mírné nervozity, kdy nám auto ukazovalo dojezd 30 km a benzinka byla vzdálená kilometrů 35. Dle Michala ale máme ještě rezervu a hlavně – pojedeme z kopce! Dojezd klesl až na 10 km, každopádně jsme nakonec dojeli. Mírně zasekaná Praha a i Brno (v 9 večer) už nám ale náladu zkazit nemohly. Lukáš mě hodil zpátky do Hlušovic a vyrazil domů do Opavy.

Byly to velice intenzivní 2 dny. Během jednoho jsem strávil na cestě 16 hodin (i když ne celou dobu jsme jeli...), během druhého pak "jen" 12, ale stálo to za to. Zážitkově bych se nebál tento výjezd/zápas vzhledem k okolnostem zařadit mezi ty nejpamátnější. I když chybělo málo (asi 10 minut) a vůbec žádný zápas jsme neviděli.

Byl to krásný 55. zápas. A vylepšená statistika venkovních zápasů (a finále) - aktuálně 8 výher, 2 remízy a 5 proher (2 z toho ale nakonec stejně znamenaly postup).

Závěrem bych rád poděkoval Lukášovi, Martině, Strécovi a Rudovi za (nakonec) úžasný a hlavně nezapomenutelný výjezd. Speciální poděkování patří Pavlovi za vyřešení místy již nevyřešitelné situace a Michalovi za jeho speciální jízdní dovednosti. Věřte, že na výlet do Dortmundu budu ještě dlouho vzpomínat.

 

Visca el Barça i Visca la Nostra Penya!

 

Tomáš “Migueli“ Škurek

PB Lleó de Dues Cues