FANKLUB NA EL CLÁSICU ANEB OSLAVY TITULU V BARCELONĚ

Být přímo při zisku titulu nebo čestné stráži od Realu Madrid, poslední El Clásico Iniesty - to byly hlavní důvody proč znovu vyrazit do Barcelony.

Na prestižní souboj s Realem mělo zájem vyrazit 6 členů fanklubu. I když byly naší Penyi přiděleny jen 4 lístky, nakonec si El Clásico vychutnali všichni přímo na Camp Nou.

Každý tentokrát vyrazil po vlastní ose. Já se vydal do Barcelony již ve čtvrtek, Martin s Luckou v pátek stejně jako Jakub a Garion, a Pavel se přidal v sobotu.

Let měl zpoždění (poslední dobou klasicky), a tak jsem toho ve čtvrtek příliš nestihl – prošel jsem se kolem přístavu do Barcelonety a po cestě zpátky jsem se zastavil na nákupy v MareMagnum. U jednoho stánku jsem si kupoval ovoce, prodavačka se ptala, odkud jsem, tak jsem řekl, že z České republiky, přesněji z Ostravy, jestli náhodou nezná – znala. Byla to totiž Polka, která bydlí kousek od hranic s ČR a do Ostravy si prý často jezdí pro pivo a dobrou trávu.

V MareMagnum jsem kromě několika dárků koupil také další triko v Botize, po zaplacení jsem si začal říkat, jestli už ho náhodou nemám. V těch 38 tričkách se začínám špatně orientovat, a tak jsem si slíbil, že již nic barcelonského dlouhou dobu nekoupím (vydrželo mi to 2 dny).

Další „úchylkou“ posledních výletů do Barcelony je také skupování všech knih, týkajících se Barcelony. Na Ramble jsem v jednom stánku našel jednu zaprášenou, kterou asi nikdy nikdo nekoupil, já ji ale samozřejmě musel mít.

V pátek jsem nejprve vyrazil k Turo de la Rovira (tentokrát jinou cestou, než obvykle) a odtud různými zkratkami k Mirador de Joan Sales, a poté k Parku Güell.

Pak jsem se vydal na Passeig de Grácia, i když jsem na této známé ulici byl nespočetněkrát – řadu domů a muzeí jsem viděl pouze zvenku, a tak jsem postupně navštívil Església i el Convent de Pompeia, Palau Robert, Casa Ramon a Casa Codina a poté s detailnější prohlídkou Casa Amatller. To je dům, který sousedí s trochu známějším Casa Batlló. Budova je to vskutku nádherná a její interiér za dílem Gaudího příliš nezaostává.

V Barceloně chci postupně navštívit úplně všechno, a tak se občas stane, že se dostanu i tam, kam bych například v Česku nikdy nevlezl, zvlášť když stojí vstup několik euro. Jeden z takových případů bylo Fundácio Tápies – muzeum/výstavy moderního umění. Bylo to nejhůř utracených 7 euro v životě a tohle „umění“ mi opravdu nic neříká. Jako bonus jedna fotka zde. Název si již nepamatuji, osobně bych toto veledílo nazval Portrét Sergia Ramose.

Přes Plaça Catalunya a Via Laietana jsem vyrazil k Barcelonské katedrále navštívit Gaudí Exhibition center. Další prostory zasvěcené Gaudímu určitě stojí za to zhlédnout. Kromě řady zajímavostí, modelů a artefaktů máte možnost prozkoumat díla tohoto geniálního architekta pomocí virtuální reality.

I když už mi hodně lidí řeklo, že už jsem přece musel vidět v Barceloně vše, není to zdaleka pravda a další na programu tak bylo Museum de Cera, tedy muzeum voskových figurín, které najdete kousíček od Rambly. Zajímavé muzeum s řadou celebrit, vědců a vojevůdců. Hráči Barçy zde ovšem chybí. I když bylo dost figurín povedených, například Harrison Ford si podobný nebyl vůbec.

Večer jsem se ještě na chvíli zastavil u našeho svatostánku a poté šel načerpat síly na zítřek.

V sobotu jsem měl na programu především Montjuïc a okolí. Začal jsem u Areny a postupně se vydal k Muzeu umění. Po cestě jsem narazil na člena Boixos Nois (hodně opilého), lámanou angličtinou jsme pokecali, když viděl tetování na mé noze se znakem Barçy, hned mě zval na pivo.

U Muzea umění jsem koupil dalších 5 knih (tady už jsem si taky slíbil, že dlouhou dobu nic nekoupím) a vyrazil do Botanické zahrady. Ta sice stojí jen 3,5 euro, ale přeci jen jsem čekal o něco více. Vzhledem k tomu, že pršelo, jsem byl v celé zahradě sám, u zrezlých budov to místy vypadalo jako v Jurském parku. Kromě zajímavých rostlin se vám naskytnou také pěkné výhledy na město a především pak na Palau Sant Jordi a Olympijský stadion.

Odtud jsem vyrazil k Mirador del Migdia, což je místo, odkud je úžasný výhled na nákladní přístav a jeho okolí. Pak kolem Montjuïc Castle k Mirador de Alcalde (znovu úžasné výhledy na město) a poté kolem místa, kde končí lanovka, která vede k přístavu do parku Mossen Costa i Llobera. Ten jsem ihned zařadil mezi nejkrásnější parky v celé Barceloně. Je zdarma přístupný všem a přitom je mnohem krásnější, než botanická zahrada a taky je toho v něm k vidění mnohem víc. Obrovské množství kaktusů všech druhů dělá z tohoto parku krásnou podívanou. A samozřejmě i zde máte možnost sledovat nádherné pohledy na město, především Port Vell. Přes Mirador de Poble Sec jsem vyrazil zpátky do centra.

Přesněji do Barri Gotic k bazilice Santa Maria del Pi. Chrám jako takový není nijak zvlášť nádherný, důvod, proč se pro mě náhle stal jedním z nejlepších míst v Barceloně, je úžasný výhled, který se vám naskytne z jeho věže. Jedná se o jednoznačně nejlepší výhled na Barcelonu přímo z centra, tedy nikoliv z kopců z okraje města. Za tento tip děkuji Jakubovi. Je jasné, že se zde brzo znovu vrátím.

Poté jsem se vydal podívat do Botigy, i když jsem si slíbil, že již nic nekoupím, mikině Ronaldinha jsem prostě odolat nemohl. Na program přišel zápas Barçy B. Na MiniEstadi si našlo cestu docela dost fanoušků, ale většina z nich fandila soupeři, tedy Reus. Utkání nebylo nijak atraktivní, hráči béčka skoro nic nepředvedli a prohráli 1:0. Ani Aleňa nijak zvlášť nevyčníval a zdá se, že sestup rezervního týmu je hotovou věcí.

Poté byly 2 možnosti: vyrazit na utkání ženského týmu do tréninkového centra nebo jít do hospody… dali jsme si Sangriu, potom pivo a když už první bar zavíral, přesunuli jsme se do druhého na nějaký ten gin. Někteří si ani nepamatují cestu na hotel, ale bylo to poprvé, co jsme se v takové sestavě v Barceloně sešli, tak to bylo potřeba zapít. To Martin s Luckou také vyrazili za kulturou, ale trošku jinou – užívali si koncert v přenádherné Palau de la Música Catalana.

V neděli jsem na Ramble potkal Tomáše Ujfalušiho, když jsem mířil na Plaça Sant Jaume. V neděli je totiž možnost navštívit radnici. To je jedna z nejkrásnějších budov, jaké jsem kdy navštívil, interiér je opravdu úžasný a všem tuto prohlídku doporučuji.

Na řadu přišel slavnostní oběd, který organizovala Světová federace penyí. Nakonec se sešlo více jak 100 fanoušků z 20 fanklubů z celého světa včetně USA a Japonska. A přítomen byl i prezident federace Toni Freire (někteří si ho mohou pamatovat z roku 2012, kdy byl přítomen při slavnostním odhalování znaku naší Penyi na Camp Nou).

Oběd to byl opravdu skvělý, začalo se hned 5 předkrmy, poté hlavní chod, dezert a také neomezené množství Iniestova vína. Naproti mně seděl člen penyi z Dallasu, který viděl hrát Pelého, Kubalu, byl při prvním utkání na Camp Nou v roce 1957. Zajímavých historek a zážitků měl opravdu nespočet.

Po vydatném obědě a krátké pauze přišel jeden ze zlatých hřebů výletu – sraz fanoušků Barçy (především těch radikálních) spojené s pochodem ke Camp Nou.

Nejvíce se sešlo členů z Boixos Nois a pak ze Supporters Barça. Na náměstí bouchaly dělobuchy, svítily světlice, řvaly se všemožné chorály a samozřejmě se hodně pilo. Potom se vyrazilo na asi hodinový pochod směr svatostánek Barçy. V prvních řadách Boixos Nois, Supporters Club a já. Tohle jsem si prostě nemohl nechat ujít. Po cestě se přidávali další fanoušci a tipuju, že nás šlo tak 2 tisíce, těžko odhadnout.

Světlice, dýmovnice, dělobuchy a neustálé zpívání chorálů. Atmosféra pochodu byla opravdu úžasná. Po cestě se narazilo také na pár fanoušků Realu Madrid – ti chytřejší se ihned vzdálili, těm ostatním to šli vysvětlit členové Boixos Nois. Jeden z Madridistů se usmíval – bral to jako na Camp Nou - sice rivalita, ale nikdo to moc neřeší, že je na stadionu někdo v dresu Realu, tohle ovšem nebyl ten případ. Po první ráně pěstí ho úsměv přešel, po druhé se dal na útěk. A na útěk se muselo dát hned několik fandů Realu. Za nimi se vydalo několik fanoušků Barçy, jak to ale dopadlo, nevím.

I když mi Garion před stadionem kontroloval klouby, jestli jsem to náhodu nebyl já, tak samozřejmě ne. Nijak to ani neschvaluju. Na druhou stranu když jde vysmátý fanoušek Realu v dresu Ronalda hned vedle radikálních fanoušků Barçy, tak co jiného mohl čekat? Příště už si dá určitě větší pozor, jestli se někdy do Barcelony vůbec vrátí.

Těsně před Camp Nou měla jedna paní na balkóně vlajku Realu (stejně jako před dvěma lety). Má opravdu štěstí, že bydlí až v šestém patře. Pár fanoušků se ji sice snažilo trefit plechovkou piva, ale dohodili maximálně do třetího patra.

My jsme poté vyrazili na stadion. Většina z tvrdého jádra však zůstala v parku před stadionem, jelikož mají na Camp Nou zákaz vstupu.

Místa nám byla přidělena do 3. patra a tam jsem také koupil zbývající 2 lístky přes Socio. Pavel si koupil lístek do patra druhého a svůj přenechal tchánovi. Den před zápasem totiž šly do volného prodeje další lístky.

Nejprve na hřiště vyběhli hráči Realu a schytali hvízdot a bučení, a pak již nejčastěji zpívaný chorál: Madrid, cabrón, saluda el Campeón.

Hráči Barçy byli přivítáni obrovským potleskem a poté skandováním Campeónes, Campeónes. Je to již 7. titul v lize za posledních 10 let.

Před zápasem mělo přijít na řadu Pasillo neboli čestná stráž, kdy tým soupeře vzdá hold mistrovi ligy. Tato tradice, spíše povinnost, nebyla porušena od dob generála Franca. Čestnou stráž udělala i Barça Realu na Santiago Bernabeu v roce 2008. Jenže Real Madrid ukázal, že je to tým bez jakékoliv hrdosti a cti, a čestnou uličku odmítl udělat. Rozhodnutí bezcharakterního Zidana, rádoby kapitána Ramose a spol. Madrid tak zase klesl o něco níže, jestli to vůbec ještě šlo.

Zápas začal hymnou Barçy a úžasným choreem, které bylo poté nahrazeno vlaječkami. A po skončení Cant del Barça příšlo na řadu mohutné skandování Madrid cabrón, saluda el Campeón.

Utkání bylo od začátku strhující a již v 10. minutě skóroval Luis Suárez. Bohužel o chvíli později srovnal na 1:1 Ronaldo a najednou jakoby hráčům i fanouškům došla energie a chuť. První poločas tak byl dohráván bez šťávy a v docela ponuré atmosféře. Ale na samotném konci první půle se začalo jiskřit. Bale šlapákem dohrál Umtitiho aniž by dostal kartu, a o chvíli později byl vyloučen Roberto po tom, co udeřil Marcela do ramene. Ten se držel za tvář – nic jiného než divadlo, ale vyšlo mu to. Na hřišti i v hledišti to jiskřilo a do šaten odcházeli hráči Realu a také rozhodčí za neskutečného bučení a hvízdotu.

Druhý poločas tak musela Barcelona odehrát v deseti, ale zvládla to skvěle. Suárez (i když pomocí faulu) utekl Varanemu a nabídl balon Messimu. Ten nepochopitelně (alespoň pro mě v daném momentu) nevystřelil, ale míč si zasekl, aby ho pak poslal do sítě a vyvedl mě z omylu. Stadion burácel. O chvíli později přišel třetí gól do Navasovi branky, jenže rozhodčí odpískal ofsajd.

Na 3:1 mohl zvýšit i Messi, ale svůj nájezd na brankáře bohužel neproměnil. Na řadu přišlo střídání Iniesty, který si vysloužil dlouho trvající standing ovation a vyvolávání svého jména. Napínavý zápas pokračoval, bohužel tentokrát udeřil Real a srovnal na 2:2. Bylo vidět, že Barçe, hrající v deseti, už nezbývá mnoho sil, každopádně Rakitić, Messi, ale i další odvedli neskutečnou práci a naběhali toto víc než dost. Na 3:2 mohl dát Real i Barça, které se otvíralo hodně volného prostoru v obraně Madridu a někdy to vypadalo, že je to Real, kdo hraje v deseti. Bohužel Blaugranas už třetí gól nepřidali, tu euforii, kdyby například prošla nahrávka Paulina na Rakitice a ten by zavěsil v poslední minutě zápasu, si ani nedokážu představit. Na druhé straně ještě strašil Real z rohů v nastavení a byly to opravdu neskutečné nervy až do poslední vteřiny.

Zápas skončil zaslouženou remízou 2:2. Hráči Barçy předvedli úžasný výkon a zůstali tak i nadále v lize neporaženi. Po skončení utkání a vypískání Realu přišly na řadu oslavy jak titulu, tak také vítězství v Copa del Rey. Nejkrásnější bylo sledovat hráče, jak spolu s kotlem a celým stadionem zpívají chytlavý chorál Un dia de partit.

Pak jsme vyrazili na vítězné pivo, probrali veškeré zážitky z úžasného utkání a pomalu plánovali výjezd na další sezónu.

Já vyrazil domů již v pondělí ráno. Zbytek posádky ještě v Barceloně zůstal, vydali se na Camp Nou tour či objevovat další krásy Barcelony.

Závěrem děkuji všem účastníkům, tedy Jakubovi, Garionovi, Pavlovi, Martinovi a Lucce za další úžasné dny v Barceloně.

Visca el Barça i Visca la Nostra Penya

Tomáš “Migueli“ Škurek

Prezident

Penya Barcelonista Lleó de Dues Cues