VÝJEZD DO TURÍNA ANEB NEPŘÍJEMNÉ DÉJÀ VU

Další výjezd na venkovní zápas Barçy v Lize mistrů se bohužel až příliš podobal tomu minulému – tedy souboji s PSG v Paříži. Vše znovu vyšlo naprosto perfektně až na to nejdůležitější.

Nejprve se musím krátce vrátit k osmifinále Ligy mistrů. Výsměch, který jsme po prvním zápase zažili v Paříži byl opravdu obrovský a já bych se tam po odvetě strašně rád vrátil a všechny ty fanoušky a další lidi z města pozdravil. Jak se asi po odvetě tvářili?

Po největším obratu v historii fotbalu přišel na řadu los – shodou okolností probíhal přesně v době, kdy jsme seděli v letadle směr Barcelona na zápas s Valencií. Ihned po přistání jsme se dozvěděli soupeře a já byl rozhodnutý, že na tento zápas nepojedu.

Užívali jsme si jeden z nejlepších výletů do Barcelony a při odchodu z hostelu se nám recepční (fanoušek Juve) pochlubil, že bude na obou zápasech čtvrtfinále Ligy mistrů. Já byl stále na 100 % přesvědčen, že tento zápas vynechám. Pak mi ale napsal Pavel Ježek…

Jedna ze zpráv se nesla v duchu: „sice nepojedu, ale: cesta by byla nejlepší přes Miláno, letenka stojí tolik, půjčení auta tolik, ubytování kousek za městem tolik, atd…“ Bylo tedy jasné, že do Turína nakonec vyrazíme.

Kromě mě a Pavla vyrazil také Stréc a problémový borec David, který byl jako jediný od začátku rozhodnutý, že do Turína pojede. Stréc si ještě musel zařídit dovolenou, což bylo trošku náročnější, jelikož za sebe nejprve sháněl náhradu na úplně jiný termín.

Já jsem nakonec vyrazil autobusem do Brna, odkud jsme jeli já, Pavel a Stréc. Po menší nervozitě v autobuse, kdy jsme stáli dlouhé minuty v koloně, přišla nervozita další. Stréc (jinak přesný jako hodinky) nebyl na místě a samozřejmě měl vypnutý mobil. Minuty utíkaly, Stréc nikde, mobil stále vypnutý…pak ale Stréc dorazil – spletl si čas a mobil prý má vypnutý proto, aby šetřil baterku na fíbíčko.

Cesta nezačala ideálně, jelikož se před námi stala nehoda a několik desítek minut jsme stáli na místě. Bohužel se mi vracely ještě stále živé vzpomínky na cestu do Budapešti. Naštěstí jsme se rozjeli a od té doby už nebyl žádný problém. Další nehoda se stala za námi těsně po našem průjezdu.

Přijeli jsme na letištní parkoviště, kde se obsluha Stréca zeptala, jaké máme auto - jeho  odpověď zněla: luxusní.

Na letišti jsem ještě stihl přes internet koupit barcelonský batoh, Pavel vyřešit podnikání a Stréc olajkovat pár fotek a vyrazili jsme do Milána.

V městě módy nás měli vyzvednout z půjčovny aut, čekání na odvoz ale trvalo opravdu dlouho. Nakonec jsme se dočkali a po půjčení auta vyrazili do centra Milána. Cesta to bylo opravdu zábavná a skvělá, plná hlášek typu: počkej, jsi na hlavní? Nevím, uvidím.

V Miláně už jsem byl 2x ale nikdy ne autem. Ulice jsou opravdu úzké a město je dost nepřehledné. Všude navíc skútry, které si opravdu jezdí, jak chtějí. Jízda ve městě tak občas byla i plná přestupků, ale takhle se prostě jezdí po italsku. A co nás překvapilo asi nejvíc, byly staré tramvaje. U první jsme mysleli, že je to jen výjimka, ale tramvaje staré i více jak 50 let byly všechny.

Cílem byla návštěva Dómu, bohužel vzhledem k času příjezdu už nebyly žádné volné lístky, a tak se na střechu a dovnitř podíváme příště. Prošli jsme centrum, dali si zmrzlinu, na kterou jsme čekali opravdu dlouho a dokonce byl pořadník jako na poště. Ale čekání se vyplatilo a byla to jedna z nejlepších zmrzlin, co jsme kdy ochutnali. Podívali jsme se také do nákupní zóny, kde najdete ty nejprestižnější značky jako Prada, Gucci, Louis Vuitton nebo také Ferrari, kde stojí přívěšek na klíče pouze 250 euro. Ale i v tomto obchodě se dají najít věci za rozumnou cenu. Recepce hotelu v Turíně měla pouze do 19:00 a náš příjezd byl plánován na 22:00, a tak jsem po telefonu domluvil pozdější příjezd. Slečna mi italsko-anglicky podala veškeré informace, abychom jen o pár minut později zjistili, že nám všechny tyto informace již někdo jiný napsal mailem, protože Pavel zapomněl, že je o našem pozdějším příjezdu již informoval.

Pak jsme se vydali k San Siru, tedy stadionu Interu a AC. Zde si musel Stréc udělat povinnou provokativní fotku, aby ji poslal kamarádovi, který fandí AC Milan. Potom jsme již vyrazili směr Turín. Tedy do města, od kterého jsem moc neočekával.

Po cestě, která uběhla opravdu rychle, jsme se ubytovali a těšili se na zítřejší den. Nejvíce z ubytování byl nadšený kdo jiný než Stréc, protože si mohl při sprchování otevřít okno a kochat se přírodou – sousedi už tolik nadšení nebyli.

Před spaním nám Stréc ještě povyprávěl pár vtipných historek. V plánu byla večerka o půlnoci. Stréc se podíval, kolik je hodin a prohlásil: za 2 minuty půlnoc?  Tak to asi ještě něco olajkuju. Závislost na sociálních sítích je opravdu těžká nemoc.

Po snídani jsme se vydali na prohlídku města. Nejprve jsme zastavili u Olympijského stadionu a divili se, že každý nás zdravil pozdravem forca Barça s dodatkem mierda Juve. Až u stadionu jsme zjistili, že tady své zápasy hraje městský rival FC Torino.

Poté jsme se vydali do hotelu vyzvednout lístky. U všech to bylo bezproblémové – kromě mě. Na socio kartu se žádný lístek nenašel, nepomohla ani občanka, jestli náhodou není problém s háčky a čárkami ve jméně - stále nic. Přiznám se, že jsem byl už opravdu nervózní, jelikož jsem o lístek nežádal já, ale Pavel za nás oba – nezapomněl náhodou? Sám si nebyl na 100 % jistý. Naštěstí po dlouhém napínání se můj lístek našel. Lístky byly se jménem, aby se na stadion nedostal nikdo jiný a s lístky se neobchodovalo.

I když jsme mysleli, že Juventus je nepopulární pouze v části, kde sídlí FC Torino, opak byl pravdou. Téměř všichni ve městě nám ukazovali palec nahoru a řvali mierda Juve a podporovali Barçu.

Následně jsme se vydali na vyhlídku, kde jsme si teprve uvědomili krásu města. Turín leží mezi řekou a horami a naskytl se nám opravdu nádherný pohled. I když krásy Barcelony toto město nedosahuje, má svoje kouzlo a určitě stojí za návštěvu.

Pak jsme prošli nejznámější památky a sedli na krásné náměstí na pivečko. 0,4 l neznámého piva za 7 eur a žádná sláva to tedy nebyla. Není nad poctivé české pivo.

Na řadu přišel jeden ze zlatých hřebů výjezdů – sraz fanoušků FC Barcelony. Ten probíhal v hospodě Six Nations v centru města. Na místě byly fankluby z celé Evropy, ale i členové kotle a také Boixos Nois. Pivečko, Barcelonské chorály, úžasná atmosféra a blížící se zápas – co více si přát.

Po dalších památkách (včetně symbolu města) a osvěžení v řece Pád jsme se vydali na další náměstí, kde bylo na řadě pivečko a také pizza, která byla opravdu velká, a to jsme si dali tu menší verzi. Po úžasné večeři už jsme se pomalu chystali ke stadionu. Po cestě nás zastavil pán v obleku – jestli si s námi nemůže dát selfie a samozřejmě nezapomněl dodat, že nesnáší Juventus.

U stadionu už se to fanoušky Juve jen hemžilo, po pár fotkách jsme se vydali přímo na stadion. U našeho sektoru byla docela napjatá atmosféra a fanoušky jednotlivých týmů od sebe museli oddělovat těžkooděnci. Následně přišla na řadu prohlídka, která byla nejpřísnější ze všech. Dokonce jsme si museli sundat boty a fanklubovou vlajku luštil člen ochranky s překladačem - jestli náhodou nemáme na vlajce napsáno něco špatného či urážejícího.

Já a Pavel jsme měli lístky přes Socio a seděli v prvním patře. Stréc a David o patro výš. Stadion Juventusu je krásný a moderní, ale poměrně malý (kapacita 41 000). Vše je dobře vymyšleno, jen by to chtělo více bufetů – jedno občerstvení pro celý sektor je opravdu málo. Ze sektoru hostí je ovšem perfektní výhled, což nebývá vždy zvykem.

Hodinu a půl před zápasem se na trávníku objevil Luis Enrique s realizačním týmem a celý sektor začal vyvolávat Luchovo jméno. Atmosféra v sektoru hostí byla možná nejlepší, co jsem kdy na venkovních zápasech zažil. Už dlouho před začátkem zápasu se fandilo. Nefandil však každý – jeden fanoušek dokonce hrál na tabletu celou dobu karty. Byly k vidění také dresy s různými potisky – nejlepší byl určitě ten s nápisem remuntada 6 - 1.

Přišla na řadu rozcvička a pozdravení s hráči a atmosféra byla ještě více elektrizující. Poté následovalo přivítání fanoušků a velká show, kdy kromě hlasité hudby byla na programu také světelná show.

Nástup hráčů, znělka Ligy mistrů, úžasná atmosféra. V tomto momentě jsem si byl jistý, že si odvezeme dobrý výsledek a dlouho jsem se na začátek zápasu tak netěšil. Bohužel přišlo hodně rychlé vystřízlivění – nebezpečná standardka sice v síti neskončila, ale střela Dybaly o pár minut později již ano. Po gólu se výkon Barçy zlepšil a srovnat stav utkání mohl Iniesta. Bohužel v jasné gólovce selhal a souboj kapitánů vyhrál Buffon. Nedáš – dostaneš. Znovu Dybala a 2:0 a nám se vracely nepříjemné vzpomínky z Paříže. Průběh zápasů byl téměř totožný s utkáním s PSG.

Druhý poločas začal, a i když Barcelona měla šance, znovu udeřil Juventus a bylo hotovo. Hráči Barçy znovu nepředvedli ideální výkon a i když byl výsledek hodně krutý, prohrát si zasloužili. Juventus slavil – na stadionu byla opravdu elektrizující atmosféra.

Jak bývá zvykem, po konci utkání nás pořadatelé drželi ještě hodně dlouho v našem sektoru a ven nás pustili až po téměř hodině. Na hotel jsme dorazili dost pozdě a vzhledem k brzkému rannímu vstávání jsme tentokrát překvapivě vynechali i pití na žal.

Ráno jsme po snídani vyrazili směr Miláno. Na letišti jsme plánovali další výjezdy - pokud se stane další zázrak a přes Juventus postoupíme, tak samozřejmě vyrazíme na semifinále Ligy mistrů (a žádné hloupé řeči internetových fandů nás neodradí). Pokud ne, nejbližší zápas bude zřejmě finále Copa del Rey.

Snad další výjezd dopadne lépe – především výsledkově, protože jinak ani tento výlet neměl chybu – úžasné počasí, skvělé jídlo, nádherné město, elektrizující atmosféra a zábava po italsku.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníkům - Davidovi, Strécovi za to, že je to prostě Stréc a hlavně Pavlovi za zorganizování celého zájezdu, za dělání šoféra a přemluvení, abych na tento výjezd také vyrazil. Protože tyto výjezdy zdaleka nejsou jen o výsledku a znovu to byl nezapomenutelný zážitek.

Visca el Barça i visca la Nostra Penya!

Tomáš “Migueli“ Škurek

Penya Barcelonista Lleó de Dues Cues