VÝLET DO MILÁNA NA LIGU MISTRŮ

Když se poprvé začalo mluvit o tom, že bychom mohli udělat výjezd do Milána, tak jsem si řekl jo to by bylo fajn, ale moc jsem v to nedoufal. Když mi ale Migueli napsal, že lístky máme a že musíme rychle začít plánovat jak se tam dostat, tak jsem byl v sedmém nebi. A tak se během snad dvou dní rozhodlo, že poletíme z Brna ve středu a zpět do ČR v pátek. S ohlédnutím zpátky mi teď případná cesta autem přijde jako bláznovství.

Sešli jsme se tedy všichni v Brně na letišti. Já s Miguelim jsme spolu na letiště jeli už z brněnského hlavního nádraží. Ostatní tři členové výpravy dorazili na místo autem, i když dorazili snad o půl hodiny později, což zapříčinilo první známky nervozity Migueliho. Poté už nic nebránilo tomu, abychom nasedli do Boingu 737 společnosti Ryanair a letěli do Milána. Po hodinovém letu jsme přistáli asi 45km od centra Milána. Po lehkých nedorozuměních jsme tedy z letiště vyrazili do města kombinací autobusu a vlaku. Ve vlaku jsme také přišli na to, jak hloupí jsme byli, že jsme platili za jízdenku. Celou cestu bylo zavřeno WC, v jedné zástavce jsme ale přišli na to proč. Zřejmě nějaký Ital vyskočil ze záchodu a vystoupil. Po zbytek cesty jsme se pak mohli koukat na otevřený italský záchod.

Vystoupili jsme na hlavním milánském nádraží a štrádovali jsme si to do metra. Migueli měl naštěstí vše nastudované a tak jsme se samozřejmě bez stresu dostali k našemu hostelu. Rychle jsme se vybalili a vyrazili jsme na zápas. Opět po menších nedorozuměních jsme dorazili k San Siru. Ulice už byly plné fanoušků AC a také plné skůtrů jezdících a troubících po chodníku. Cestou ke stadionu vede podél chodníku zídka, na které jsou různé grafity a tak jsme se mohli setkat s Ronaldinhem nebo Maradonou.

Když jsme došli k naší bráně na stadion, čekala nás pro některé velice příjemná prohlídka těla (nenechte se zmást, neprohledávali nás žádné slečny). Naštěstí nikdo z nás neměl v plánu sebou nosit kudlu, tak jsme prošli bez větších problémů. V tu dobu mi už od Caltica (díky) přišla zpráva se sestavou a tak jsem mohl přemýšlet: Proč Keita proboha? Nicméně do našeho sektoru vedlo točité schodiště, které nemělo konce. Po 10 minutovém výšlapu jsme ale dorazili na místo určení. Pořadatelé nás hned odchytli a řvali na nás: "posto libre" a tak jsem správně pochopil, že si můžeme sednout, kam chceme. Vybrali jsme si tedy místa a usedli. Na to, že jsme byli v nejvyšším sektoru, tak bylo vidět skvěle. I přesto, že nám ve výhledu stála síť a sklo, za kterým už byli fanoušci AC. Hráči se ještě rozcvičovali a já se tak mohl kochat hlavně rozcvičením Daniho a Lea a jejich klasického "rozkopání".

Poté si to už hráči namířili do kabin, a když Dani zatleskal na náš sektor, tak to vzbudilo velkou dávku nadšení a řevu. O tom, jak zápas probíhal, se tu rozepisovat nebudu, to nemá smysl. Snad je řeknu, že my jsme si v hledišti špatného trávníku nevšimli. Nevím, jestli nás bylo v televizi slyšet, Surkovi přišla zpráva, že vůbec, mě ale maminka říkala, že bylo, tak nevím. Každopádně snad pokaždé když jsme začali zpívat nějaký chorál, tak se okamžitě po nás rozezněl pískot fanoušků AC. Během zápasu jsme si s fanoušky z druhého tábora vyměnili spoustu gest a výrazů. Atmosféra jinak ale byla skvělá, celý sektor řval, co nám síly stačily, a prostě ty naše hlasivky z Čech výrazně pomohly! Nutno ale uznat, že fanoušci soupeře byli fantastičtí. Někdy jsem se neubránil tomu, že jsem odhlídl od hříště směrem na ně.

Zápas to byl skvělý, ale chyběl ten gól. Bohužel to ve mně zanechalo trochu hořkou vzpomínku. Když hráči odcházeli do útrob stadionu, tak nám ještě Xavi zatleskal, což znamenalo okamžité Barca! Barca! Poté nás pořadatelé nechali snad půlhodiny vychladnout a až pak nás pustili ze stadionu. Cestou na hostel jsme zápas probrali a všichni jsme byli lehce zklamaní výsledkem. Ulice byly špinavé, všude se válely kelímky a noviny. Kolem keřů a rohů ulic byla cítit moč, což nám na náladě moc nepřidávalo. Z čista jasna si to ale kolem nás za zvuku sirén mihl autobus s hráči (nebo v to alespoň věříme), což nás trochu rozveselilo. Před hostelem jsme se rozdělili na dvě skupiny. Já s Miguelim jsme šli na hostel spát, zatímco druhá část výletníků šla poznávat noční život. Jak mi bylo řečeno ráno, zkušenost to byla dobrá, ale drahá :D.

Ráno jsme se nasnídali a vyrazili na prohlídku San Sira. Nutno říct, že v tu dobu už byly ulice zase čisté a po bordelu nebyla ani stopa. Prohlídka byla pěkná, poseděli jsme si na nejdražších místech, které, jak nám bylo řečeno, stojí na Ligu Mistrů až 300€, ale na druhou stranu jste viděli hráčům takměř do očí. Dostali jsme se i do kabin Interu a AC. Rozdíl byl docela markantní, zatímco kabina Interu byla dost obyčejná s oválnou dřevěnou lavicí a televizí na stěně, tak kabina AC měla pro každého hráče koženou sedačku a nad každou sedačkou byla televize. Průvodkyně nám vysvětlila, že na těch malých televizích je pouze fotka hráče, který tam sedí a číslo. Surka seděl na místě Robinha já na křesle Pata. Největší štěstí měl ale Migueli, když mu průvodkyně řekla, že na jeho místě sedával Ronaldinho. Naše výprava okamžitě projevila nadšení a Miguelimu se rozzářily oči. Po prohlídce jsme navštívili muzeum a obchod.

V porovnání s Camp Nou to byly velice malé. I přesto, že byly pro oba týmy, tak byly menší než v Barceloně. Největší radost nám v muzeu udělal dres Barcelony z roku 1999 a míč s podpisem hráčů. Bohužel hned vedle byl dres Realu, což nám kazilo vyhlídku. O kousek dál byl argentinský dres Messiho s podpisem. Nakoukli jsme do obchodu, rozhlídli se do leva (část Interu) do prava (část AC) a viděli jsme vše.

Tak jsme vyrazili ze stadionu pryč na metro do našeho druhého hostelu, který byl kousek od centra. Zbytek čtvrtka jsme se tedy mohli jít kouknout po krásách samotného města. Migueli nás dovedl na náměstí, kde se tyčila katedrála Duomo. Kousek od ní byla socha Da Vinciho a La Scala. Surka tam šel s námi jen proto, že doufal, že by ho tam někdo rád laskal :D.

Poté jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat po nějakém krámku s potravinami. Migueli povídal, že tu někde je Billa. Tak jsme chodili a hledali a chodili a hledali .. A Billa nikde. Náš jinak ne moc výmluvný Migueli zvolal támhle ta šedá budova mi je povědomá! Bohužel povědomá mu asi byla, ale k našemu vysněnému supermarketu nás nedostala. Už jsme to chtěli skoro vzdát, ale pak najednou Surka vykřikl: "vidím písmeno a!" A skutečně jak jsme se blížili, tak se nám postupně objevovala všechna písmena. V momentě kdy Surka viděl celý název, tak se rozběhl a začal radostí skákat a mávat rukama. Pro představu všude bylo lidí jak na Václaváku. Spousta Italů se po něm poohlížela, odkud že to přilétl. Myslím, že v ten moment byl Sůrka nejšťastnější člověk na zeměkouli. Nakoupili jsme si tedy potraviny a šli si zpátky k Duomu sednout na schody, kde jsme se kochali pohledem na náměstí a bavili jsme se o našich životech. Tedy já a Sůrka. Migueli se do naší konverzace moc nezapojoval a tak jsme vyrazili zpátky do naší vysněné Billy. Zde jsme koupili nějaké ty zásoby na večer.

Kolem asi 9 hodiny večer jsme došli na hostel a začali naše nakoupené zásoby postupně zpracovávat. Po chvíli jsme se zvedli a šli dolů i se zásobami do lobby hostelu. Tam jsme si sedli a nemohli jsme uvěřit. Jinak velice tichý Migueli byl k nezastavení. Vedli jsme tak velice plodné diskuze na různá témata týkající se našeho milovaného klubu a ještě milovanějšího webu. A přesně za to já jsem hrozně rád. S mými přáteli se o Barce bavit nedá, protože tomu prostě nerozumějí, a jejich názory mě ani nezajímají. A proto jsem hrozně rád, když se mohu bavit s lidmi z fanklubu. No každopádně postupem večera všichni odpadli a zbyl jsem jen já a Migueli. Surka po pár minutách kašlání a předklánění šel spát. Do naší společnosti se ale připojil nějaký Portugalec filozof a tak jsme s ním vedli debatu o tom, proč vlastně fandíme. Do konverzace se pak připojil i jakýsi Brazilec, který asi předtím brečel jinak si jeho skleněné oči nedokážu vysvětlit :D.

V ranních hodinách jsme to ukončili a šli spát. Ráno už bylo vše ve starých kolejích, Migueli za celé dopoledne řekl snad jen jednu větu a to něco na způsob: "mám hlavu jak střep." Sbalili jsme se a vyrazili autobusem zpět na letiště. Měli jsme ještě chvíli času, tak jsme navštívili přilehlé obrovské obchodní centrum, kde jsme si koupili vodu, bohužel jsme se Surkou šáhli špatně, byla to velice špatná napodobenina Spritu. Každý jsme si dali lok a letěla do koše. Teď už víme, proč se nám ta prodavačka smála. Vrátili jsme se na letiště, kde nás překvapila dlouhá fronta k odbavení. A tak jindy "klidný" Migueli začal být lehce nervózní. Ano, přiznávám se, že jsme ho úmyslně se Surkou trochu pošťuchovali. Ovšem i my jsme začali být trochu nervózní. Naštěstí jsme ale vše stihli a hlavně v klidu... Nasedli jsme do letadla, kde jsme si let se Surkou zpříjemňovali tím, že jsme dalšího člena výpravy znervózňovali a to hlavně tak, že jsme poukazovali na poškození letadla. Po příletu nás přivítalo šeredné počasí s lehkým deštíkem, což byla velká změna oproti tomu pařáku, který jsme měli všechny 3 dny v Miláně. Na letišti jsme se rozloučili a vyrazili jsme každý do našich domovů.

Celkově se výlet velice vydařil i přes horší výsledek, který jsme si sebou přivezli. A doufám, že se na podzim domluví výjezd, na který nás pojede víc. Protože za mě osobně můžu říct, že chvíle strávené s členy fanklubu jsou pro mě ty nejlepší za celý rok.

Visca el Barca i visca la nostra Penya!