VELKÝ ROZHOVOR S ANDRÉ GOMESEM

André Gomes je jedním z hráčů, kteří v létě posílili kádr Barcelony a jeho adaptace není zrovna procházkou růžovým sadem. V nedávném rozhovoru pro GQ Magazine uznal, že pociťuje tlak, který je na něj jako na hráče tak velkého klubu vyvíjen a uvědomuje si, že proces učení a zlepšování se nikdy nekončí.

Není žádným překvapením, že Nike si jako tvář při znovuoživení jednoho ze svých vlajkových modelů (The Cortez) vybrala právě záložníka Barcelony. Gomes je mladý, vysoký, má figuru a může se chlubit záviděníhodným životopisem. Mistr Evropy s Portugalskem, vítěz ligy a obou domácích pohárů s Benficou. André Gomes je klidný a mírný člověk, na focení přichází (téměř) včas a při kosmetických úpravách ještě stíhá odpovídat na otázky.

Myslíš, že současní fanoušci nemají tolik trpělivosti jako ti z 80. a 90. let?

Takhle to nevidím. Fanoušci od vás vyžadují víc nebo míň, podle toho, na co jsou zvyklí. Je zřejmé, že v Barceloně jsou zvyklí na to, že se vždy vyhrává, takže je normální, že hráči pociťují větší tlak. Lidé chtějí oslavovat, chtějí, abychom bojovali o všechny možné tituly.

To asi není příjemné…

Veřejnost chce víc a víc a na vás je pak větší tlak. Ale musíte se přizpůsobit. Každý, kdo sem přichází, to ví. Lidé chtějí vyhrávat, ale když sem přijdete, toužíte po tom skoro víc než fanoušci.

Dá se už říci, že tvoje adaptace na klub a na systém Luise Enriqueho je dokončena?

No, mám za to, že k tomuhle nikdy nedojde. Je tu určité období adaptace, ale nikdy nevíte, jak dlouho to potrvá a kolik času budete potřebovat, abyste se cítili pohodlně. Abyste byli spokojení vy a aby s vámi byli spokojení i ostatní.

A ty se cítíš pohodlně?

Právě teď jsem šťastný. Dostávám příležitosti a lidé se mnou jednají dobře. Spoluhráči mě velmi dobře přivítali. Co se týká lidí kolem mě, víc toho už nemůžu chtít. Chci toho však víc sám od sebe. Chci být lepší v zápasech i trénincích. Jsem velmi mladý, ale vždycky si myslím, že můžu přispět ještě víc, že můžu být ještě lépe připraven. Nedokážu si představit být zde v FC Barceloně a nevyhrát všechno. Nebo skoro všechno.

Musí být těžké najít motivaci, když jste ve 23 letech vyhrál všechno to, co jste vyhrál.

Mám štěstí, že jsem dosáhl významných věcí. Hrál jsem za velké kluby a teď jsem v FC Barceloně. Dosáhl jsem něčeho významného pro mou zemi, něco, na co lidé nikdy nezapomenou a na co nezapomenu ani já. Nikdo to nečekal, dokonce ani my. Chci říct, měli jsme jasný cíl, ale věděli jsme, že to bude velice těžké. Portugalsko mělo už dříve velké hráče, ale nikdy jsme ničeho nedosáhli, takže to pro mě byla čest a něco, na co jsem hrdý.

A co teď?

Následuje pokračování ve vyhrávání titulů, ve zlepšování se. Důležité je hledat nové cíle a já chci s Barcelonou vyhrát vše. A co se týká reprezentace Portugalska, pořád zbývá hodně času na to, abych bojoval o své místo, byl zde a hrál na Mistrovství světa. Co můžu říct? Jsem vděčný za to, co teď mám. Doufám, že během následujících let vyhraji další tituly.

Jaká je tvoje první vzpomínka spojená s fotbalem?

Byl jsem velmi mladý, dítě. Bylo mi šest nebo sedm, když jsem začal hrát. Tahle vášeň vzešla hlavně od mého táty (Casimiro Gomes) a bratra (Nuno Gomes). Nuno už fotbal hrál, je starší než já a táta taky hrával v nižších soutěžích. Takže jsem to už měl v krvi.

Kde jsi hrál?

Nejprve na ulici. Pamatuji si první období, první doteky s míčem. Miloval jsem to. Hrál jsem se svými sousedy a kamarády.

Když jsi začal hrát v dětských kategoriích, musel jsi mít méně času na své kamarády.

Ano, to je pravda. Fotbalisté musí dospět trochu dřív než ostatní kluci. A objeví se nečekané potíže. Ve třinácti nebo čtrnácti jsem začal trénovat pořádně. S mým tátou jsem oproti tréninkům s klubem trénoval navíc. Také si pamatuji, že jsem s předsezónní přípravou začínal dřív, abych byl fyzicky zdatný. A krůček po krůčku získáváte lepší tempo než amatérští hráči.

Bylo těžké stát se profesionálním fotbalistou?

No, žil jsem v Portu a musel jsem změnit město. Do Lisabonu jsem šel bez svých rodičů a pro mě to bylo poprvé. Některé děti to zažijí už v mladším věku, ale mně bylo 17 nebo 18. Byl to důležitý krok. Klub se o mě hodně zajímal a smlouva byla výhodná pro obě strany. Prožíval jsem to jako něco důležitého a mimořádného. Naštěstí se mi dařilo, hrál jsem v první lize a vyhrál trofeje.

Co si pamatuješ z debutu za první tým?

Bylo to pohárové utkání a dal jsem gól, takže to byl dokonalý zápas. Jsou to chvíle, na které vzpomínáte rádi. Mí rodiče se na ten zápas dívali. Ale pravdou je, že vstoupíte na hřiště a nevíte, kde jste a když dohrajete, nevíte, jak jste to dokázali. Co nikdy nezapomenu je, že má rodina byla na stadionu a uvědomila si, že i když se stále ještě vyvíjím, můžu to dotáhnout daleko.

Je v Barceloně větší tlak než v Benfice nebo Valencii?

Situace je jiná. V Portugalsku je Benfica díky své historii a fanouškům velmi významným klubem. Měl jsem tu možnost vyhrát s nimi nějaké tituly. A hrál jsem i finále Evropské ligy, ale nedokázali jsme vyhrát, protože nám chybělo štěstí. V Benfice na vás fanoušci tlačí, protože jsou zvyklí na to, že jsou v Portugalsku velkým klubem.

A ve Valencii?

Valencia je klub s historií a bylo mi ctí za ně hrát. Hodně jsem vyrostl, lidé mi věřili. Respektovali mě a já respektoval je. Kromě toho jsem jako dvacetiletý byl připraven dobýt svět. Pro mě to bylo důležité období. Pro klub už to možná tak dobré nebylo, ale mně to hodně pomohlo.

A v Barceloně?

V Barceloně? No, všichni víme, co Barça znamená. Jsem zde, abych si užíval nejlepší fotbal.

Poslední otázka, focení, sponzoring od předních značek, fakt, že tvoje jméno je známé po celém světě, sláva… jak to bereš?

No, slávu nemám rád. Jsem radši, když projdu bez povšimnutí, když na mě lidé moc nekoukají. Ať už by to bylo z dobrých nebo špatných důvodů. Protože jeden den můžeme být úžasní a pak se to může rychle změnit. Takže si musíte udržovat rovnováhu: nepřehánět to s oslavami úspěchů, ale ani nedovolovat nezdarům, aby podkopávaly vaši sebedůvěru. Sláva někdy může být matoucí.